Když jsem měl v malování problém, šel jsem ho řešit do galerie. Tam jsem se poučil, říká výtvarník Miloslav Moucha

19. leden 2022

Když v osmdesátých letech nevěděl, kudy kam, vydal se na pouť do Santiaga de Compostela. „Po cestě jsem zapomněl, na co jsem se to vlastně ptal, a když jsem se pak vrátil do Paříže, začal jsem malovat úplně jinak. Jako když člověk chodí,“ říká rodák z Litvínova, malíř a grafik Miloslav Moucha. Jeho retrospektivu je nyní možné vidět v galerii Benedikta Rejta v Lounech. I o ní mluvil s Markétou Kaňkovou ve Vizitce.

Původně si myslel, že se stane spisovatelem, drobné povídky sepsané na vojně mu dokonce vyšly v časopisu Voják. Pak ale za výlohou knihkupectví uviděl reprodukci obrazu Vincenta van Gogha. „Vykolejilo mě to. Pochopil jsem, že literatura je běh na dlouhou trať, ale obraz, ten zasáhne hned.“ Po návratu z vojny si dodělal maturitu, na Akademii výtvarných umění ho však nepřijali. Miloslav Moucha se ale nevzdal.

Čtěte také

Díky přátelství s filozofem a esejistou Josefem Jedličkou (1927 – 1990), který se do Litvínova přesunul se svou ženou lékařkou, se seznámil s Janem Zábranou, Ivanem Divišem a dalšími osobnostmi kulturního dění. Nejenže s nimi mohl diskutovat o umění či literatuře, ale díky jejich vazbám se dostal do Prahy. Přes den pracoval jako poslíček v Divadle Na zábradlí, po večerech kreslil. „Když jsem měl v malování problém, šel jsem ho řešit do galerie. Tam jsem se pokaždé poučil,“ vzpomíná a dodává, že z počátku neúspěchu u přijímaček na výtvarnou školu litoval. Pak mu ale došlo, že tak může lépe hledat svůj výraz, učit se od umělců lepších než on sám a o dalších krocích se radit právě se svým přítelem Josefem Jedličkou.

Pustina jménem Litvínov

Po příchodu vojsk Varšavské smlouvy Jedličkovi i Miloslav Moucha odešli za hranice. Zatímco Jedlička zůstal v Německu, Moucha pokračoval do Paříže. Díky předchozímu studiu na pedagogickém institutu v Ústí nad Labem dostal stipendium a mohl začít navštěvovat jazykové kurzy při umělecké škole Beaux Arts Besancon na východě Francie. V roce 1974 byl na této instituci jmenován profesorem a působil v ní až do roku 1990.

Miloslav Moucha: Od konceptu. Proč je spíše něco nežli nic

Práce Miloslava Mouchy jsou dnes zastoupeny ve sbírkách světových galerií včetně Centre Georges Pompidou nebo Národní galerie v Praze, k osmdesátým narozeninám nedávno vyšla v Argu obsáhlá monografie zachycující všechny autorovy polohy: figurativní a emocionálně silně zabarvené počátky, umělecké experimenty, příklon k přírodním motivům a tématům spojeným se Starým zákonem i tvorbu ovlivněnou geometrií. O ní Miloslav Moucha mluví jako o jazyku poznání.

Čtěte také

Do rodného Litvínova se vydal hned po revoluci v roce 1989, strávil tam Vánoce. Nastálo se tam už ale nevrátil. „Všiml jsem si jedné věci. Litvínov, o kterém jsem si tehdy myslel, že je kulturní pustina, je pustina teď. Dřív tam fungovalo divadlo, tři kina. Kdysi vycházel mostecký kulturní kalendář, který jsem si schoval, protože v něm byla moje kresba. Teď jsem se do něj díval a zjistil jsem, co všechno zmizelo.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová