K čemu je dnes umění? Mladí umělci mohou působit zmateně, ale ptají se správně, říká kunsthistorik Tomáš Pospiszyl

Tomáš Pospiszyl vyrůstal v osmdesátých letech a jeden z nejdůležitějších impulsů týkající se umění tehdy dostal od Oblastní galerie Liberec. „Dařilo se jí nakupovat kvalitní práce i od autorů, kteří v Praze nevystavovali. Viděl jsem tak tehdy hodně děl českého poválečného umění, například obrazy Mikuláše Medka nebo Michaela Rittsteina. Byly to věci, které jsem tehdy neznal a kterým se dodnes věnuji,“ vzpomněl ve Vizitce.

Tomáš Pospiszyl|foto:Národní galerie v Praze

Čtyřicet let staré okouzlení nyní vrací oboru zpátky: v královéhradecké Galerii moderního umění nedávno připravil dlouhodobou expozici s názvem Posledních padesát let. Vychází z kvalitních akvizic, které – ovlivněni vlastním vkusem – během několika desítek let ředitelé galerie shromáždili, a zároveň reflektuje Pospiszylovo vidění klíčových momentů československého moderního umění. „Není to zpráva o jeho vývoji, ten jsem potlačil. Představuju tu spíš témata, formy a výrobní principy, které se u umělců objevují v sedmdesátých, devadesátých letech i dnes,“ vysvětlil. 

Ve svém výběru se zaměřil například na práci s koláží; nová interpretace starších materiálů je dodnes často se opakující forma vyjádření. Návštěvníkům také přibližuje výrazné téma, jímž je zájem o společenské fenomény. „Po roce 1989 mohl vzniknout pocit, že společenské otázky máme vyřešené. Dnes ale umělci mají tendence řešit v rámci své práce právě tyto otázky,“ odkazuje například k feminismu. V Hradci tento jev představuje třeba „kulturistická“ instalace Lenky Klodové anebo konceptuální tvorba dvojice Lucie Tkáčové a Anetty Mony Chisy, které tematizují platovou nerovnost. Zmínil také obrazy tamního rodáka Milana Langera (1944 – 2017), jenž zkoušel dělat svou variantu pop artu.

Žádná věž ze slonovinové kosti

Od roku 2012 učí Tomáš Pospiszyl na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vede Katedru teorie a dějin umění. Jak ve Vizitce řekl, v prostředí plném mladých lidí se toho při vzájemné reflexi hodně naučí. Zároveň ho směřování začínajících umělců naplňuje optimismem. „Mají sice možná spoustu chyb a mohou působit nekoncentrovaně a zmateně, podstatné ale je, že umění pro ně není jen věž ze slonovinové kosti. Kladou si otázku, k čemu je umění dobré, což se může zdát jako banální dotaz, ale zrovna poslední rok ukázal, že tomu tak není. Že výstavní provoz je něco, bez čeho dokážeme žít.“

Tomáš Pospiszyl, kurátor výstav Dýmová hora a Chudá Praha, které byly věnované chudobě a sociálnímu vyloučení v minulosti a dnes|foto:Michaela Říhová,ČTK

V minulosti Pospiszyl působil jako pedagog pražské FAMU, kde spoluzakládal obor Centrum audiovizuálních studií. Jakožto velký fanoušek filmu na tuto dobu rád vzpomíná – a rád vzpomíná i na své famácké studenty, pro které je prý charakteristická zvídavost a šťouravost. O důležitosti této atypické katedry ve Vizitce mluvil detailněji, stejně jako o svém náhledu na diskuse týkající se Národní galerie a jejího vedení, resp. koncepce.

Čtěte také

V centru, přesto na okraji zájmu. Najde Galerie hl. města Prahy pod staronovým vedením svou tvář?

„O Národní galerii se diskutuje hodně, ale z mého pohledu špatně. Je třeba zamyslet se nad systémovými otázkami. Čemu má galerie sloužit? Má to být stroj na divácky úspěšné výstavy, trezor na cenná umělecká díla anebo aktivistická instituce? Hrozně rád bych touto debatou strávil hodně času. Debata by měla být tak kvalitní, že jejím výsledkem by měla být kniha.“