Lze zabránit teroristickému činu?

Ve svém novém filmu Let číslo 93, natočeném v USA, tuto možnost již neměl, respektive vědomě se o ni připravil: téma unesených letadel je tu vlastně podružné a izolované, protože hlavní pozornost se soustředí na stále vyděšenější reakce lidí v centrálním dispečinku leteckého provozu. Ti nevěřícně zírají, jak se jim z obrazovek postupně ztrácejí letadla, která záhy narazí do budov reprezentujících velikost a moc Ameriky (a někteří dispečeři to vidí skrze okna svých pracovišť) - píše se totiž osudné 11. září 2001.

Greengrass si zvolil jako dramatickou protiváhu osudy cestujících v letadle uneseném jako čtvrté v pořadí, v době, kdy již cestující zjistili, co se stalo se zbývajícími unesenými letadly - a pokusili se únosce zneškodnit. Příběh se tedy souběžně odvíjí ve dvou vzájemně se proplétajících rovinách: mapuje průběh letu a ukazuje i bezmoc personálu v řídícím centru, kde zjišťovali jen zlomky a útržky dění, nemajíce šanci nijak zasáhnout. Režisér věren své pověsti ovšem prozkoumal - jakkoli zprostředkovaně a toliko v podobě lakonického dovětku - i dění mimo tyto dvě vymezené linie, zajímal se o činnost letectva a politických špiček. A zjistil dílem naprostou nepřipravenost (stíhačky vyletěly opačným směrem, než měly), dílem odmítání odpovědnosti (příznačné jsou váhavé postoje kolem vydání i přijetí jasného povelu).

Režisér Greengrass spoléhal na to, že dostatečně výmluvný bude už pouhý obraz bezmoci lidí|foto: kinomol.cz

Greengrass se v zobrazení a pojetí katastrof vyhýbá politickým akcentům, omezuje se výhradně na postižení reakcí, což platí i pro islámské únosce. Ani oni nepřipomínají ztělesněné zlo, i oni, jakkoli s odhodláním vybuzeným nekonečným omíláním posvátných textů, podléhají váhání a poté stresu, jejich počínání mnohdy hraničí se zoufalstvím a bezradností. Velice výmluvné jsou závěrečné scény z uneseného letadla, kde se cestující pozvolna domlouvají na zásahu: boj s únosci, zvláště pak v kabině, nemá v sobě nic hrdinského ani akčního, spíše připomíná křečovité přetahování, zápolení dokonce připomíná dětské pošťuchování než boj na život a na smrt. A nejen v těchto okamžicích režisér dosahuje mimořádné autenticity. I jednotliví (ne)herečtí představitelé se totiž s mimořádnou působivostí zhostili svých rolí, protože je režisér vedl k tomu, aby se zbavili jakýchkoli psychologizujících tendencí - ostatně někteří pracovníci letištních kontrolních věží si zahráli sami sebe.

Let číslo 93 lze označit za protokolární film, a to včetně obrazového ztvárnění: reportážnímu stylu se podřídil i kameraman Barry Ackroyd, jakkoli u zdánlivě spontánních jízd kamery, která sleduje počínání jednotlivých lidí, vytušíme pečlivou přípravu. Film nezkoumá politické pozadí, ani nepracuje se sentimentem, vyhýbá se obvyklému dělení na "dobré a zlé". Režisér se spolehl na to, že dostatečně výmluvný bude už pouhý obraz bezmoci lidí - dramaticky sytý, inscenačně naprosto přesvědčivý a vypravěčsky celistvý, vyvážený do nejmenšího detailu. Zpodobení lidí, kteří se ocitli ve výjimečné situaci, z níž neměli kam couvnout (a to platí pro všechny zúčastněné: pro cestující, posádku, atentátníky i pozemní dispečery), určitě uvízne natrvalo v paměti.