LONGITAL - Mono to je vono!
"A to je všetko?" Rozhovor s Shinou a Danielem Salontayem. O nové desce, o tom, jak k nim přišel fotoobrázek, který vybrali na obal desky, o přitažlivosti analogových zvuků a technologií a dokonce i o Ľudovítu Štúrovi.
Longital to je historický název místní části západní Bratislavy – Dlhé diely. Na kopci tohoto názvu se dříve rozprostíraly vinohrady, jejichž produkty byly vyhledávaným artiklem už za Rakouska-Uherska.My si ale budeme povídat o kapele Longital, protože právě vydala nové album s názvem „A to je všetko?“ Album obsahuje úpravy starších vlastních písniček skupiny Longital a tyto nové úpravy jsme pro vás připravili pro následující pořad Mozaika. V Čajovně si připomeneme i některé původní verze písniček nebo starší remix.
Vybíráme z tiskové zprávy: Skupina Longital nevěří na náhody. Každá událost v jejich kariéře má svůj význam a posunula kapelu dále hráčsky i lidsky. Závěrem minulého roku se Shině a Danu Salontayovi přihodilo něco, s čímž nepočítali: po třinácti letech se do sestavy vrátil bubeník Marián Slávka, který s nimi ještě pod názvem Dlhé diely nahrával už album „Tu“. Dnes společně vydávají akustické album „A to je všetko?“ a slaví jubileum: je to právě deset let, co se kapela Dlhé diely přejmenovala na Longital.
Současně se zvukovou obrodou nahrávky Longital sáhli po už dříve vydaných skladbách. Zpěvačka a baskytaristka Shina vysvětluje, že tato touha v hudebnících zrála delší dobu. „Vždycky jsme si říkali, že by bylo skvělé někdy nahrát písničky, které už jsou aspoň trochu ohrané, s jinou energií – jako kdyby právě vznikaly. Předtím jsme všechny desky dělali tak, že hudba současně vznikala a hned jsme ji nahrávali. Nebyl mezi tím téměř žádný prostor. A vlastně ani odstup. Navíc texty mám už natolik zažité a událo se tolik věcí, že už vím přesně, co mi chtěly říct. A je to možná ještě celé tak, že složíš píseň, potom ji intenzivně několik roků hraješ a věci, co v ní mnohokrát opakuješ, se stanou. Kdoví,“ přemýšlí nahlas Shina.
Longital svou novinku nahrávali naživo, bez editování a dodatečných laboratorních úprav, což kvituje i staronový bubeník Marián Slávka. Tento způsob nahrávání byl pro něj výzvou. „Zavřeli jsme se do jedné místnosti a naráz hráli. Zachytili jsme momenty a situaci, ve které se momentálně nacházíme. Při poslouchání jsem mnohokrát zacítil hudbu jako takovou. Někdy se cítím až cynicky, ale tato hudba mě jednoduše vtahuje zpět. Má energii, výpověď a autentičnost, což je pro mě velmi důležité,“ dodává Slávka. „Chtěl jsem takovou kytaru, která by se nejvíc blížila pocitu z mé první dětské kytary Cremona – dokázala být chvíli sladkým dřevem a útočištěm, ale taky zbraní nebo zběsilým koněm. Zvuk Lakewood, to je pro mě čistý akustický trans,“ uzavírá kytarista a zpěvák Daniel Salontay.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
