Lesja Ukrajinka: Lesní píseň. Pohádkový příběh o nešťastné lásce víly a chudého chlapce

Podobně jako v českých zemích i na územích obývaných Ukrajinci došlo v 19. století k silnému národnímu obrození. Ukrajinské národní hnutí, které bylo především reakcí na ruskou velmocenskou politiku, přešlo na začátku 20. století v boj za kulturní a politická práva. Jednou z největších osobností té doby, která se svým životem i tvorbou stala symbolem ukrajinské touhy po svobodě, je básnířka, dramatička, překladatelka a literární kritička Lesja Ukrajinka (1871–1913).

Čtěte také

Duben tnul jak šrapnel. Malá rozhlasová antologie současných ukrajinských básní o válce

Budoucí literátka se narodila jako Larysa Kosač do šlechtické rodiny s bohatými kulturními zájmy, která od začátku podporovala její umělecké sklony. Matka byla známá jako spisovatelka Olena Pčilka, otec Petro Kosač se zapojoval do aktivit kolem svého švagra, významného ukrajinského historika, ekonoma a filozofa Mychajla Drahomanova. Larysa od dětství projevovala literární nadání, velmi záhy začala psát první básně. Uměleckým pseudonymem Lesja Ukrajinka podepsala své verše poprvé v roce 1884. Bohužel, ještě v útlém věku se u ní projevila neléčitelná tuberkulóza kostí, která ji sužovala chronickými bolestmi po celý život. Nutnost zápasit s fyzickými obtížemi a nepoddávat se jim promítla především do své poezie, ve které promlouvá bojovným, nezdolným hlasem.

Přes vážné zdravotní obtíže vedla činorodý život. Byla zvyklá se neustále vzdělávat a získala široké znalosti z dějin literatury a umění, ovládala několik jazyků: ruštinu, polštinu, bulharštinu, řečtinu, latinu, francouzštinu, italštinu, němčinu a angličtinu. Hodně cestovala, částečně ze zdravotních důvodů navštívila mnoho měst nejen v Evropě, léčila se na Krymu, v Polsku, Litvě, Itálii, Německu i Egyptě... Velmi aktivně podporovala snahy o národní i politické sebeurčení Ukrajiny, v roce 1907 byla zatčena a určitou dobu žilka pod policejním dozorem.

Lidská láska je nestálá

Lesní píseň Lesja Ukrajinka napsala v létě 1911, při psaní využila své nasbírané poznatky z folklórního bohatství Volyňska, kraje, kde prožila dětství. Hned po svém vydání v roce 1912 zaznamenalo pohádkové drama velký ohlas publika a dodnes je považováno za nejvýznamnější autorčinu divadelní hru. Šťastně se v ní propojují obrazivý jazyk básnířky, láska k ukrajinskému folklóru i schopnost dát archetypálnímu příběhu o lásce víly k člověku vlastní filozofický obsah.

Mauko je lesní víla, kterou brzy zjara probudí svou hrou na píšťalu mladý chlapec Lukáš. Pro dosud nepoznaný cit opustí čistá a přirozená Mauko svět přírodních živlů a následuje svého vyvoleného do lidského společenství. Ale v chudé chatrči brzy ztrácí své kouzlo a Lukášova matka není s nevěstou z lesa spokojená. Nakonec i Lukáš přestane mít Mauko rád a ožení se podle přání své matky. Mauko ztrácí svou podobu, ale Lukášovi manželství štěstí nepřinese.

Vysíláme v obnovené premiéře po více než třiceti letech.