Léčba šokem Jaromíra Novotného

Tvorba Jaromíra Novotného bývá nejčastěji označována za minimalismus, což výtvarník komentuje slovy: „Některé minimalistické postoje jsou mi blízké, jiné nikoliv.“ Sám svou tvorbu charakterizovat odmítá, protože to podle jeho slov není pro žijícího autora dost dobře možné, ovšem v souvislosti se zmínkou o minimalismu připouští, že na jeho obrazech toho mnoho není. „Ve struktuře obrazu pracuji s postupným ubíráním elementů, i práce s barvou je až na výjimky omezena na nepatrné nuance, ale rozhodně nejde o redukování samotného významu díla,” říká dvaačtyřicetiletý rodák z Českého Brodu, jehož obrazy mohou na leckoho působit dojmem, že jsou teprve připravené k tvorbě.

„To už mi několik lidí i řeklo – třeba při již nainstalované výstavě v Českých Budějovicích za mnou přišel nějaký pán a oznámil mi, že z mých obrazů má pocit, že se na ně teprve chystám malovat. Na to nelze odvětit nic jiného, než že už jsou hotové. Zkrátka léčba šokem!“

Jaromír Novotný, Michal Budny – Kapradinový květ, PLATO, Ostrava, 2015, pohled do výstavy. |foto: Tomáš Souček

K pocitu dosud nezapočatého malířské procesu přispívá i materiál, který tento umělec v poslední době volí. Namísto tradičního plátna se jedná o průsvitný polyester, který obnažuje rám obrazu. „Průhlednost mých obrazů je takový příjemný vedlejší efekt tohoto materiálu, ale jinak nejde o nic nového, tohle už v dějinách umění bylo. Akorát v poslední době je populární malovat si stěny pokojů barevně, takže bych k mým obrazům měl nejspíš dávat instrukci, že patří výhradně na bílou zeď, protože už se mi taky stalo, že jsem viděl viset svůj obraz na barevné zdi a v podstatě jsem nepoznal, že je to moje dílo,“ říká v nadsázce absolvent pražské Akademie výtvarných umění, kde studoval v ateliéru profesorky Jitky Svobodové.

Mimochodem právě v době studií na AVU se vedle malování začal věnovat i hře na varhany. „Jako chlapec jsem hrával v dětské kapele na klarinet, ale protože nejsem příliš kolektivní osobnost, tak mě brzy přestalo bavit hrát s někým dalším. Nakonec jsem vylučovací metodou dospěl k tomu, že nejkomplexnějším nástrojem, na který může jednotlivec hrát, jsou varhany. A tak jsem se na ně začal učit s touhou zvládnout vrcholná Bachova díla. A to se mi podařilo, dokonce jsem si jeho díla zahrál v kostele. Pak jsem toho ovšem nechal, protože výtvarné umění pro mě bylo důležitější,“ vypráví umělec, který v kostele nejen hrál na varhany, ale v kostele Nejsvětějšího Salvátora předloni i vystavoval.

Jaromír Novotný – Bez názvu, 2016, akryl na syntetické organze, sololit, papír, 160x140 cm. |foto: Martin Polák

„Bylo velice těžké vymyslet něco do kostela, který je sám o sobě plným a kompletním dílem, takže se naskýtá otázka, co k tomu všemu přidat,“ klade řečnickou otázku Jaromír Novotný.

Nakonec přišel s šedými a černými plátny; barvy to nebyly náhodné. „Výstava se konala v postní době, takže jsem věděl, že nemohu použít fialovou barvu, která je barvou postní. Ale nakonec jsem přišel na to, že ať použiju jakoukoli barvu, vždycky v ní bude nějaký symbol, vždyť šedá barvu na popeleční středu taky není bez významu.“

Dnes v jeho tvorbě dominuje bílá barva, k níž se oklikou přes zelenou, červenou a růžovou dostal od barvy černé. „Černá a bílá jsou zaměnitelné. To je jeden a tentýž fenomén. Vždyť stačí vzít bílý fotopapír, osvítit ho a dostanu černou. Mnohem větším oříškem tak pro mě byly jiné barvy,“ říká Jaromír Novotný, jemuž v těchto dnech vyšel reprezentativní katalog většiny jeho prací, mimochodem velmi osobitě řazený podle barev.

Jaromír Novotný – Introdukce, postní intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora, Praha, 2014. |foto: Petr Neubert