Křesťanské hodnoty

Odpoledne jsme dorazili do Piacenzy. Krásná románská architektura, dlouhá paměť, kostely jejichž dveře se zamykají jen na noc. Tak tohle je také má kultura, do které mi zdejší lidé dovolí patřit. Večer v katedrále pár starých kněží a skupinka věřících zpívají modlitby s jakousi odvěkou prostou krásou. Posvěcený čas nese s díkůvzdáním žár dne, který minul, spočívá v klidu večera.

Křesťanská Evropa. Nevíme, co z ní za generaci, za dvě zbyde. Snad naděje, že tam, kde je teď skutečné, bude skutečné vždycky. Beránek Boží vyměňuje život za smrt a smrt za život, nechává svůj otisk v srdcích, v rukou i v ústech svého lidu.

Zpěv stoupá vzhůru, oběť večerní. Za pár týdnů dva mladíci hlásící se k Islámskému státu zavraždí v sousední zemi starého kněze, při bohoslužbě. Když křesťanské hodnoty nevedou k bezpečí, kam tedy? Když nenesou snadnější život, co tedy? Všude kolem mě jsou otištěné odpovědi. Jen nezapomenout jejich řeč.

Ten večer v katedrále vnímám širokost Božího srdce, které nás lidi učí lásce. Umožňuje přivítání cizince jako toho, kdo patří do rodiny, i když je to riskantní. Ale láska je vždycky riskantní. Už tím, že překonává zbytečná rozdělení. Cítím tu absenci pýchy, absenci touhy zařídit se pro sebe na úkor druhých. Absenci dělení na vyšší a nižší. Tady jsme doma. Tady, v Kristu, už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech.

Když odcházím, všimnu si vysoko, skoro u stropu, malého reliéfu poutníka. Nemá měšec ani dvoje šaty. Jeho jistota je v jeho směru.