Kozel a jeho pán

10. únor 2006

O koze jsem tu mluvil včera. Přesněji o kozlíku kamerunském, který jistý čas s námi žil v bloku domů plzeňského Petrohradu. Zatímco my se vypravovali ráno do práce, kozel dováděl na dvoře s černým jezevčíkovitě stavěným psem s velkou hlavou a chytrýma očima. Oba měli stejného pána a stejnou paničku. Zatímco panička, velmi hubená žena, se od kuropění do klekání starala o obživu - a to zjevně ještě o něco uštvaněji, než se staráme my -, páníček seděl na dvoře, v pravé ruce cigáro, levačku co chvíli vztáhl po otevřeném pivu a měl se jako páníček: celý boží den pásl kozu a pes mu pomáhal. Proč to neříct - záviděli jsme mu. V nedaleké pekárně učni zrovna dopekli první housky, ručně pletené. Ještě teplé je panička, jak šla z jednoho uklízení do druhého, zrovna přinesla páníčkovi na dvůr a položila vedle piva. Ó, ten se měl! O zlobné strace ještě nikdo nevěděl.

Kozího muže jsme se ale báli. Byl celý potetovaný, i na obličeji. Než jsme s ním prohodili první slovo, minula zima a bylo jaro, konec půstu. Proč mu říkáme tak ošklivě - potetovanec? Vždyť jinak vypadá mile. - Mile? A kde k takovému totálnímu tetování přišel?

Na velikonoční pondělí náš kozí muž zase na dvoře, cigareta i pivo, ale kozel nikde! Snad ho neupekl, beránka kozího! "Kozí muži, kde máš kozla, " konečně jsme si dodali odvahy. "Vodvez jsem ho na venkov; naučil se, svině, trkat," mile odvětil. "Nelži, potetovanče, tys ho naučil trkat. Celé dopoledne i odpoledne jste se na dvoře spolu trkali!" Velice jsme se spřátelili. Člověk vždycky má mít pro všechno, třeba i pro to nejpotentovanější, chci říci nejpotetovanější, ten lepší výklad!

Minul zas nějaký čas, oranžový kocour kráčel po zídce, černá kočka se hřála na kůlně, ale potetovanec nikde. Ba ani jeho černý pes s velkou hlavou. Po osiřelém dvoře pouze plul stín straky, jak kroužila nad lipami. - Co když se našemu potetovanci něco stalo? - Třeba se jenom odstěhoval. Anebo opravdu čekal na nástup trestu, a teď ho, chudák, odpykává? Anebo jestli... ale to snad ne.

Zpěv ptáků dávno utichl. Marně teď zavíráme okno před chechtavým krákoráním černobílé straky. Jak přivázaná k žentouru pořád chodí na dvoře kolem stromu a nevrle zobákem odhazuje klacky. Její kdákavé chepotechetovachenec proniká i přes dvě skla.

Co se tedy s potetovancem stalo? Úplně náhodou jsme ho uviděli v novinách - podle tetování ho bezpečně poznali. Titulek: "Za střelbu na družku šel na třináct let do vězení." Čteme: Po noční pitce si tento zvlášť nebezpečný recidivista, který od roku 1980 nikde nepracoval, přivedl domů novou ženštinu, což jeho družka těžce nesla. Došlo k hádce, při níž on vytáhl revolver a svou družku pětkrát zasáhl. Trefil ji i do stehenní tepny. Nebýt rychlé pomoci, vykrvácela by. Přežila a pro soudní líčení shodně s obžalovaným i ona měla ten lepší výklad - že zásahy byly náhodné. Proti takové verzi se ovšem postavila svědkyně, jeho noční ženština: Potetovanec střílel přímo na cíl.

"Tak zavři už ten zobák, strako," křičím na dvůr, ale ona dál chodí v žentouru kolem lípy a zobákem odhazuje klacky.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio