Konec rudého člověka měla být sarkastická sonda do duše Východu. Jenže přišla válka a úsměv se vytratil, říká režisér Michal Vajdička

Inscenace Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé|foto:Martin Špelda, Divadlo v Dlouhé

Když si Michal Vajdička poprvé přečetl rozhovory běloruské nobelistky Světlany Alexijevičové, která v knize Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka mluvila s ruskými občany z různých konců politického spektra o rozpadu Sovětského svazu, nechal je dramaticky zpracovat své studenty herectví na VŠMU. Tím to ale pro něj neskončilo. Jak přemýšlení východního a západního člověka, neustálý boj emocí a racia, nostalgie a vzdělání pro divadlo dobře zpracovat? Nakonec mu pomohl jeho dlouhodobý spolupracovník, dramaturg Daniel Majling, který se na věc vrhnul „čechovovským způsobem“. Inscenaci Konec rudého člověka v pražském Divadle v Dlouhé, která za rok 2022 získala Cenu české divadelní kritiky, tak nakonec postavili jako niterný příběh jedné rodiny zrcadlící celou společnost. „Měla to být sarkastická sonda do uvažování východního člověka, ale pak začala válka na Ukrajině a úsměv se vytratil. Při zkoušení nás nenapadlo, kolik mladých mužů se zbraní v ruce bude nedaleko od nás umírat kvůli jednomu egu. Myslím si, že při ocenění inscenace hrála právě její aktuálnost velkou roli,“ konstatuje Michal Vajdička.

Spolupráce s Dejvickým je pro mě svátek

Ve Vizitce mluvil také o spolupráci s Dejvickým divadlem, které mezi lety 2014 a 2016 vedl jako umělecký šéf a kde dodnes hostuje jako režisér. Na tomto sehraném souboru vyzdvihl fakt, že tamní herci často přicházejí s režisérskými nápady, ze kterých si on sám pak může vybírat. „Byl jsem překvapený, že divadlo takto funguje. Každá spolupráce s Dejvickým je pro mě svátek. Vždycky se těším, až se na tři měsíce zavřeme do studia a inscenaci si rozebereme.“

Tématem rozhovoru byl i Hordubal, Vajdičkův první kmenově-režisérský vstup na scénu pražského Národního divadla, kam jej přizvala dvojice SKUTR. Právě Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským převzali po Daniele Špinar směřování tamní činohry. Společně se prý budou i nadále snažit, aby si návštěvníci Národního mohli na jednotlivých scénách vybrat mezi různými typy divadelních forem. Sám se pokládá za racionálního režiséra, jehož poetika se liší od té SKUTRu, právě to by ale mělo garantovat pestrost.

Čtěte také

Vítězové Cen divadelní kritiky za rok 2022. Nejlepší inscenací je Konec rudého člověka, nejlepším divadlem Dejvické

Michal Vajdička se v rozhovoru opakovaně vracel k tématu vzdělání: jen široký společenský rozhled, vědomí souvislostí a kritické myšlení může podle něj jednotlivé národy posouvat dál. V souvislosti s turbulentní politickou situací na Slovensku zmínil inscenaci Děti, kterou chystá pro Slovenské národní divadlo. Právě o tom, jak důležité je brát nejmladší generaci do hry a připravit jí podmínky pro další vývoj, Děti také vyprávějí.