Konec rudého člověka měla být sarkastická sonda do duše Východu. Jenže přišla válka a úsměv se vytratil, říká režisér Michal Vajdička
Pokládá se za racionálního režiséra, který nepoužívá psychologickou zkratku a inscenace nestaví na vizuální opulentnosti ani na experimentu s prostorem. Čapkova Hordubala, kterým se uvedl jako kmenový režisér v pražském Národním divadle, zdědil, přes dramatika Martina McDonagha objevil sílu černého humoru a jako divák se rád chodí dívat na scény, kde „to dělají úplně jinak, než jak to umím já.“ Hostem Markéty Kaňkové byl ve Vizitce Michal Vajdička.
Když si Michal Vajdička poprvé přečetl rozhovory běloruské nobelistky Světlany Alexijevičové, která v knize Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka mluvila s ruskými občany z různých konců politického spektra o rozpadu Sovětského svazu, nechal je dramaticky zpracovat své studenty herectví na VŠMU. Tím to ale pro něj neskončilo. Jak přemýšlení východního a západního člověka, neustálý boj emocí a racia, nostalgie a vzdělání pro divadlo dobře zpracovat? Nakonec mu pomohl jeho dlouhodobý spolupracovník, dramaturg Daniel Majling, který se na věc vrhnul „čechovovským způsobem“. Inscenaci Konec rudého člověka v pražském Divadle v Dlouhé, která za rok 2022 získala Cenu české divadelní kritiky, tak nakonec postavili jako niterný příběh jedné rodiny zrcadlící celou společnost. „Měla to být sarkastická sonda do uvažování východního člověka, ale pak začala válka na Ukrajině a úsměv se vytratil. Při zkoušení nás nenapadlo, kolik mladých mužů se zbraní v ruce bude nedaleko od nás umírat kvůli jednomu egu. Myslím si, že při ocenění inscenace hrála právě její aktuálnost velkou roli,“ konstatuje Michal Vajdička.
Spolupráce s Dejvickým je pro mě svátek
Ve Vizitce mluvil také o spolupráci s Dejvickým divadlem, které mezi lety 2014 a 2016 vedl jako umělecký šéf a kde dodnes hostuje jako režisér. Na tomto sehraném souboru vyzdvihl fakt, že tamní herci často přicházejí s režisérskými nápady, ze kterých si on sám pak může vybírat. „Byl jsem překvapený, že divadlo takto funguje. Každá spolupráce s Dejvickým je pro mě svátek. Vždycky se těším, až se na tři měsíce zavřeme do studia a inscenaci si rozebereme.“
Tématem rozhovoru byl i Hordubal, Vajdičkův první kmenově-režisérský vstup na scénu pražského Národního divadla, kam jej přizvala dvojice SKUTR. Právě Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským převzali po Daniele Špinar směřování tamní činohry. Společně se prý budou i nadále snažit, aby si návštěvníci Národního mohli na jednotlivých scénách vybrat mezi různými typy divadelních forem. Sám se pokládá za racionálního režiséra, jehož poetika se liší od té SKUTRu, právě to by ale mělo garantovat pestrost.
Čtěte také
Michal Vajdička se v rozhovoru opakovaně vracel k tématu vzdělání: jen široký společenský rozhled, vědomí souvislostí a kritické myšlení může podle něj jednotlivé národy posouvat dál. V souvislosti s turbulentní politickou situací na Slovensku zmínil inscenaci Děti, kterou chystá pro Slovenské národní divadlo. Právě o tom, jak důležité je brát nejmladší generaci do hry a připravit jí podmínky pro další vývoj, Děti také vyprávějí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
Šálek čaje a Dvojí nepřítel. Povídky českého letce a legendárního stíhače RAF Františka Fajtla
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
