Kohokoli jsem oslovil, jestli by nechtěl dělat divadlo, tak mi řekl, že jo. Třeba i paní v sámošce
Umělecký šéf Společnosti Dr. Krásy Petr Lanta a divadelní publicista Vladimír Hulec, který tvorbu uskupení dlouhodobě sleduje, nejen o nové inscenaci Žiju, aby žili.
V pořadu jsme mimo jiné připomněli okolnosti vzniku spolku. Podle jeho webové stránky „roku 1985 velmi divoce vystoupila na národní přehlídce dětských souborů v Kaplici dětská sekce úpického souboru vedená režisérem Švorčíkem. (…) Jedním z divokých dětských protagonistů byl i plachý a nesmělý Petr Lanta, který se ve volném čase rád pohyboval v tajemných prostorách střešních podkroví. Nebylo tedy náhodou, že jednoho dne zde objevil staré zaprášené rukopisy Dr. Krásy. Nové divadlo začalo žít… .“
Na otázku, kde a jak sháněl zpočátku herce, odpovídá principál společnosti takto: „Kohokoli jsem oslovil, jestli by nechtěl dělat divadlo, tak mi řekl, že jo. Třeba i paní v sámošce.“ Souborem tedy v průběhu let prošly stovky lidí, podle Lanty se postupně samozřejmě „kultivoval a herecké výkony se zlepšovaly“.
Řeč byla také o poslední premiéře nazvané Žiju, aby žili, která se uskutečnila 10. srpna v Divadle v Celetné (druhá bude k vidění na stejném místě 29. září).
Základem inscenace se staly deníky Fridy Kahlo. Tvůrčí tým ale pracoval i s historií Mexika a proletářského hnutí, součástí jsou též citáty z děl Karla Marxe, Karla Honzíka nebo Franze Kafky.
Nejposlouchanější
-
Anton Pavlovič Čechov: Námluvy. Malá komedie o malichernosti a lakotě
-
Klid a mír venkova, Vlčice, Sredni Vaštar a další povídky anglického humoristy Sakiho
-
Josef Čapek: Opilec, Veš. Dvě imaginativní povídky výtvarníka a spisovatele
-
Jaromír Ptáček: Muzikanti noci. O životě jednoho hudebníka s Eduardem Cupákem v hlavní roli
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.