Klub o jednom členu. Martin T. Pecina mluví o knihách, designu, Rychlých šípech a Foglarově sbírce cukříků
„Kniha by si měla obhájit papír. Ta, která není po grafické stránce dostatečně kvalitní, může zůstat ve čtečce,“ míní typograf a grafický designér Martin T. Pecina, který má na svém kontě přes 300 knižních úprav. V letošním ročníku soutěže Nejkrásnější česká kniha soutěží tři „jeho“ tituly. Ve Vizitce, již moderoval Ondřej Cihlář, ale mluvil i o náklonnosti k příběhům Rychlých šípů.
Původně si Martin T. Pecina myslel, že ho současná situace, která řadu živnostníků upoutala doma, ovlivní jen minimálně; jak ve Vizitce řekl, v dobrovolné karanténě je jakožto člověk na volné noze posledních třináct let a ven i tak vychází jen v nejnutnějších případech. „Pracuji ale pro knižní nakladatele, a když se zavřela knihkupectví, rozbilo to strukturu nakladatelství a knihkupců a na nich navázaných profesí. Takže dnes je to tak, že se většina projektů pozastavila, spousta z nich se ruší a všichni máme víc volného času a můžeme si chodit povídat do rádia.”
Do Vizitky přišel den před plánovaným vyhlášením nejkrásnějších českých knih roku 2019. V této soutěži v minulosti opakovaně uspěl, dvakrát byl mezi porotci a i letos má jakožto grafický úpravce ve hře tři publikace: sérii čtyř sbírek Ivana Blatného, Možnosti milostného románu od Jana Němce a Klub divných dětí Petry Soukupové. V rozhovoru odpovídal také na dotaz, který směřoval k definování autorského rukopisu. Na první pohled se totiž zdá, že barevné spektrum použité při úpravě publikací Blatného a Němce je velmi podobné.
„Záleží na nastavení člověka. Potkal jsem designéry, kteří pracují konceptuálně a pokaždé volí jiné řešení, materiály a typografické zpracování. Já jsem spíš konzervativní, to, o co usiluju, je hledání optimální formy, která vyhovuje i mně samotnému. Mezi knihami, které jsem upravil, je vidět jednotící linie. V mém případě je to ale výhoda, právě to je totiž důvod, proč se na mě klienti obracejí. Vědí, co ode mě mohou čekat.“
Představoval jsem si, že jdu na výpravu
Martin T. Pecina je celoživotním fanouškem knih Jaroslava Foglara. Jak ve Vizitce zaznělo, foglarovky čte od devíti let a pravidelně každý rok se k nim vrací. Nosí na sobě vytetované iniciály RŠ, jakožto grafický designér dlouhodobě spolupracuje se Skautskou nadací Jaroslava Foglara - upravil například devatenácté vydání Hochů od Bobří řeky, které je unikátní v tom, že přetiskuje úplně první verzi textu, která vycházela v roce 1934 v příloze Českého slova Slovíčko –, komiksové plakáty anebo šípácký merchandising. Ve Vizitce mluvil také o chystaném projektu pro foglarovské „utras” – jako dárek k publikaci dostanou jeden z cukříků, které si Foglar vozil z cest a které po něm zůstaly v jeho bytě.
Přestože má Pecina klubové příběhy rád, dlouhodobě sleduje rukopis jednotlivých ilustrátorů, podílí se na oživování tohoto fenoménu pro mladé čtenáře a už dva roky drží modrý život, sám jakožto bytostný introvert v žádném skautském oddílu nikdy nefiguroval. „Vždycky jsem si jenom představoval, že jdu na výpravu a že taky jednou budu mít klub. Uzavřel jsem se do vnitřní emigrace a mám klub o jednom členu.”
Tento klub spolu se psem Tristanem můžete občas potkat v pražském parku Ladronka. Martin Pecina tu po vzoru „sígrů ze seriálu Byl jednou jeden život” vyfukuje kouř z dýmky přímo pod nohy místních rekreačních běžců.
Jaký je rozdíl mezi dýmkou porcelánovou a dřevěnou? Co všechno sbíral Jaroslav Foglar? Jak Martin T. Pecina vnímá městský vizuální smog a jak často se mu v knihovně dařilo na první pohled rozeznat autora grafické úpravy knihy? Poslechněte si celou Vizitku.
Související
-
Jan Němec: Možnosti milostného románu. Román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku
O jednom konkrétním vztahu i o vztazích obecně, o psaní a životě v dnešním digitálním světě. Z knihy současného českého prozaika čte Ondřej Brousek.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
