Neřešit vstupné a otevřít dveře všem. Jen tak se galerie může stát veřejným prostorem, říká Krištof Kintera

29. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Krištof Kintera

Kryštof Kintera, Nervous Trees. O žádnou výstavu v České republice nikdy nebyl takový zájem, Kinterovy fantaskní světy na pomezí přírody a techniky vidělo před třemi lety v Galerii Rudolfinum přes 160 tisíc návštěvníků. Aktuálně je jeho práce k vidění v Birmingamu a také na louce ve středních Čechách. Toužíte po tipu na víkendovou procházku s netradičním cílem? Poslechněte si Vizitku, do které sochaře pozvala Hana Slívová.

Koronavirová pandemie přinesla Krištofovi Kinterovi jednu zajímavou zkušenost. Výstavu The End of Fun v birminghamské Icon Gallery, kde v současné době představuje svoje instalace a objekty jako historicky druhý Čech, neinstaloval na místě, jak je jeho zvykem, ale po telefonu. „Život se stává videohrou, za chůze jsem koukal do WhatsAppu, hodně času jsem trávil u telefonu, což není můj svět,“ popsal ve Vizitce týdny, během kterých se zaměstnanci Icon Gallery snažili ve vymezeném prostoru rozmístit svébytný Kinterův svět poskládaný z obvodů, drátů a kabelů. Podle autora to dopadlo vcelku dobře, zvládli to zhruba na osmdesát procent. Noticka k výstavě v této významné mimolondýnské instituci se pak objevila i v listu Guardian, což Kintera bere s přihlédnutím k aktuální situaci s rezervou. „Nicméně kdyby ta výstava mentálně zacvičila třeba jen s jedním člověkem, mělo to smysl,“ řekl.  

Kintera se snaží v ateliéru trávit co nejvíc času, i proto tam například nepoužívá počítač. „Administrativu, které se nemůžu vyhnout, dělám většinou dopoledne. Přicházím sem kolem jedenáctý dvanáctý a dělám konečně to, co chci,“ říká.

Vstup do Icon Gallery je zdarma – je právě toto správný koncept, jak do galerie nalákat publikum, které by si tam jinak cestu nenašlo? „Naprosto, zcela jistě, bez pochyb. Tak má taková instituce fungovat. Neřešit vstupné a otevřít dveře všem. Jen tak se může stát veřejným prostorem,“ odpovídá bez zaváhání. Jako příklad hodný následování uvádí britskou Tate, v níž jsou vždy některé výstavy zdarma. „Ten barák žije, bzučí to tam. Koukněte na Národní galerii, je ostuda, že se nám třicet let po revoluci nepodařilo přimět ji, ale byla alespoň jednou týdně otevřená do deseti večer.“

Na louce stojí jukebox

Před podzimními restrikcemi měl Krištof Kintera také výstavu Neuropolis v Galerii Zdeněk Sklenář. Ta je nyní zavřená, s jeho tvorbou se tak mohou zájemci tváří v tvář potkat na louce nedaleko Sedlčan. Umístil na ni svůj Public Jukebox, instalaci, která z dálky vypadá jako maličký americký diner a po zmáčknutí tlačítka hraje zvolenou melodii. Ovšem pozor, kupříkladu Talking Heads ani píseň Let’s Talk About Sex nejsou tím, čím se zdají být.

Jukebox Krištofa Kintery zahraje kolemjdoucím oblíbenou skladbu

Kinterův jukebox ve Vizitce rozpoutal diskusi u umění ve veřejném prostoru i o tom, do jaké míry se hosta vltavského pořadu dotýká projekt Umění za čárou, s nímž přišlo pražské metro. Na stanici Můstek je totiž vyfocený výtvarníkův objekt To, se kterým v devadesátých letech chodil na procházky.

Ve vltavském rozhovoru také řekl, že víc než na kole teď jezdí na bruslích (s dalšími „hobíky“ se dal na hokej), pro vznikající pražskou Kunsthalle by rád po svém zpracoval odkazy brutalistní architektury a víc než kurátorování cizích výstav ho dlouhodobě láká práce na vlastních projektech. V současné době pak spolupracuje na projektu pražského Dvoreckého mostu a s architektem Zdeňkem Frankem pracuje na novém objektu botanické zahrady.

Spustit audio