Karel Nepraš mě naučil, jak důležitý je nadhled a smysl pro humor, říká sochařka Paulina Skavová. Inspiruje ji tělo, mýty i příroda

7. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Paulina Skavová

Sošní jeleni, sedmero krkavců, figury žen se zvířecími atributy a nad tím vším neonové světlo. Jedna z kobek na pražské náplavce je až do 15. října domovem výstavy Par Force sochařky, scénografky a konceptuální umělkyně Pauliny Skavové, která na konci devadesátých let jako jediná dívka studovala v sochařském ateliéru Karla Nepraše. Do Vizitky ji pozvala Markéta Kaňková.

Paulina Skavová se sochou Rýbrcoula v Trutnově

Když Paulina Skavová nastoupila na pražskou Akademii výtvarných umění, čekala ji kromě práce pod vedením respektovaného sochaře a výtvarníka Karla Nepraše soda od zdatnějších spolužáků. „Byli to samí kluci, kteří už před tím absolvovali průmyslovku,“ vzpomíná na roky po absolutoriu gymnázia, kdy se veškeré technické náležitosti sochařské práce učila za pochodu a s posměšnými poznámkami za zády. S láskou však hovoří o Neprašově pedagogickém vedení. „Takový druh umělce na světě chybí. Naučil mě, že důležité je udržovat si nadhled a umět si ze sebe udělat legraci.”

Torza a postavy žen s antilopími a mufloními rohy aranžované jako lovecké trofeje

V praxi si to vyzkoušela hned během studia. Poté, co se otřepala z genderově nevyrovnané situace v ateliéru, z peří divokých ptáků vyrobila sérii podprsenek. Když se pak profesor Nepraš přišel podívat, na čem jeho svěřenci pracují, Paulina se vytasila právě s těmito kousky. Prádlo z ptačích pírek se podle jejích slov dá reálně nosit, spíš se ale jedná o artefakt, který má ve sbírkách i naše největší výstavní instituce. „Ráda říkávám, že moje prádlo visí i v Národní galerii,“ usmívá se. 

Lov jako téma na celý život

Nejde přitom o nic prvoplánově vyzývavého, kousky jsou, stejně jako její realistické sochy, totiž především silně ovlivněné mytologií, pohádkami a také tématem lovu. Ten se do života umělkyně periodicky vrací. Klíčovou roli v tom hraje její někdejší pobyt v hospitalu Kuks. Po maturitě se totiž Skavová rozhodla, že místo na vysokou půjde studovat na střední kamenickou školu do Hořic. Na nedalekém Kuksu hledali průvodce, a tak spojila příjemné s užitečným. Na zámku provázela turisty a v přiděleném malém ateliéru v mezičase kreslila a modelovala.

Z výstava Království za koně, 2014

Zamilovala si tam sochy Matyáše Brauna a během inventarizace knih v místní barokní knihovně se dozvěděla leccos o řádu sv. Huberta. Na českém území ho roku 1695 založil kníže František Špork. „Už tehdy byl lov spíš druhem zábavy než nutností uživit se, ale byla to ušlechtilá zábava, lidi respektovali les i zvěř. Dnes už se tento respekt vytratil a z lovu se stal spíš sport,“ konstatuje.

Téma lovu ve Vizitce tak trochu připomněla i skladba Lamb and the Wolf od dua CocoRosie, a jak Paulina Skavová dodala, doprovází ji i v soukromí. Díky Kuksu poznala svého manžela, s nímž žije na samotě v hájence. Před několika lety si splnila sen a pořídila si tam tři koně. Všichni, stejně jako její psi, už mají vlastní sochu.

Poslechněte si, jaký má Paulina Skavová vztah k mytologii a pohádkám, jak přemýšlí o práci na bustách a pomnících, jak vzpomíná na studium u Milana Knížáka a na spolupráci s Vladimírem Kokoliou anebo co jí přinesla práce pro divadelní soubor Spitfire Company.


Spustit audio