Klavírista se nesmí ničemu divit, říká o svých skladbách Milan Knížák

Klavír je podle Knížáka trochu vošklivej a mrzutej přítel. I když skladatel s trochou ironie poznamenává, že na něj prostě zbyl, zároveň se s ním cítí spoutaný od dětství. Z jeho klavírních skladeb čiší láska k trampským písničkám, lascivním melodiím i disonantním akordům. Pro klavíristy Knížák připravil partitury napsané propiskou či slepené ze skladeb jiných autorů. K posluchačům pak vyslal slušnou dávku podnětů k přemýšlení i zábavy.

Milan Knížák: Another State of Stagnation|foto:SubRosa

Knížák ani jako skladatel nezapře, že je autorem takzvané Broken Music, čili destruované hudby. Jeho přelomový koncept přehrávání poničených gramodesek, který pochází ze 60. let, proniká i do kompozic pro klavír: krátké motivy se občas tvrdošíjně opakují jako přeskakující vinyl. V podobě klavírní skladby se však stejný princip dostává do zcela jiného kontextu.

Knížákovy klavírní kompozice vyžadují koncertní nástroj i klasickou interpretaci bez rozšířených technik či dokonce výstřelků. Virtuózní podání Miroslava Beinhauera posouvá zdánlivou destrukci do polohy ušlechtilého zvuku a seriózního koncertního zážitku. Teprve z hlubších vrstev vystupuje autorovo tvůrčí myšlení, které vnáší do standardně znějícího klavírního alba vrstvu vzpomínek, citátů, parafrází, ale také humoru.

Čtěte také

Působit každým gestem, slovem, činem, pohledem, vzhledem, vším. Osudy Milana Knížáka

Ve Futurissimu Knížák komentuje album vlastních klavírních skladeb, z nichž některé nejsou starší než rok. Mluví o svém vztahu k banálním melodiím, trampské hudbě, ke stereotypům i k opakování stejných vzorců.

Dvaaosmdesátiletý Knížák je výtvarník, konceptualista, básník, performer a člen hnutí Fluxus. Mnohými je také mylně považován za součást undergroundu 60.– 80. let minulého století. V letech 1999–2011 byl ředitelem Národní galerie v Praze. Shrnující slovo umělec je v jeho případě to nejvýstižnější, co lze stručně říci.