Když jsem se narodil, vlétl oknem motýl. Pásmo z pozdních veršů Jaroslava Seiferta a vzpomínkového textu Václava Havla

Seifertovo „pobývání v poezii“ je pozoruhodným svědectvím o jedné vývojové tvůrčí cestě. A patří neodmyslitelně k Seifertově osobnosti (navzdory všem falešným představám o „ochočených lyricích bez kusadel“), že se dokázal odvážně a otevřeně v rozhodujících chvílích vyslovit proti všemožným „ďábelským paktům“ – ať už na 2. sjezdu spisovatelů v roce 1956, po okupaci 1968 či podpisem Charty 77.

Čtěte také

Jaroslav Seifert: Píseň o Viktorce. Slavné verše ze sbírky, poprvé vydané ke 130. výročí narození Boženy Němcové

Seifertova básnická cesta vedla od prvních sociálně laděných veršů, jež vyplynuly z osobních zkušeností (dětství na chudé žižkovské periferii) i dobové atmosféry. Počátkem dvacátých let se přihlásil mladý básník k avantgardě, k její české variantě poetismu, který oslavoval „všecky krásy světa“ i revoluci, která měla tyto krásy zajistit pro všechny. Ve třicátých letech se již zmoudřelý básník přiklonil ke klasičtějšímu pojetí poezie a tento vývoj završil za okupace, kdy dokázal v řadě sbírek a básní vyjádřit ohrožení i naděje drceného národa.

Zásadní obrat i oproštění v jeho poezii nastalo v polovině šedesátých let, kdy se Seifertovi „uvolnila mluvidla“ a volný verš mu umožnil – slovy Jana Vladislava – „traktovat daleko bezprostředněji a působivěji existenciální otázky moderního člověka, tak jak si je klade tváří v tvář sobě, jiným a vesmíru, životu, lásce a nicotě.“

Dva roky před smrtí, už jako nemocný, stárnoucí muž, se jasně vyjádřil v rozhovoru pro švédské noviny: „Je zřejmé, že básníci a spisovatelé, jakmile pracují se slovem, mají víc co dělat s pravdou než malíři nebo hudebníci. A že jde o pravdu, která je pod povrchem a nespokojuje se se zdáním. To ale platí nejen pro spisovatele, ale pro všechny intelektuály. Musíme žít v souladu se skutečností, kterou známe, se skutečností, kterou jsme objevili srdcem, a ne žít ve lži.“