Jaroslav Seifert: Píseň o Viktorce. Slavné verše ze sbírky, poprvé vydané ke 130. výročí narození Boženy Němcové
Čtyřhlasá rozhlasová kompozice ze slavné básně, kterou Jaroslav Seifert vydal poprvé v Československém spisovateli u příležitosti 130. výročí narození Boženy Němcové v roce 1950. Verše v podání Magdalény Borové, Pavla Baťka, Terezy Dočkalové a Vojtěcha Vondráčka poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
„Tradice, to není věc, která může upadnouti v nepaměť, již by bylo možno zpřetrhati nebo odvrhnouti. Je, žije, i když se o ní nemluví, i když se zvláště nezdůrazňuje.“ A napsat taková slova znamená se k tradici přihlásit. V tomto případě se obracel Jaroslav Seifert k májovcům a konkrétně k Vítězslavu Hálkovi jako pořadatel jeho básnického výboru. V roce 1950 zas vzpomněl narození obdivované Boženy Němcové vydáním skladby Píseň o Viktorce. Vltava ji uvádí v rozhlasovém pásmu režisérky Zuzany Burianové.
Noc byla tenkrát bezmála
a Úpa byla rozvodněna.
Volal jsem do tmy jejich jména,
dvě krásná jména, zoufalá.
Vášeň, láska, osamění, smrt – témata, která Seifert pozvedá z příběhu šílené Viktorky a jejího myslivce a splétá v kouzelných verších kantilény, jsou zároveň motivy ze života samotné autorky Babičky, jejíž díla i korespondenci dobře znal. Snad právě proto, že je Seifert dobrým čtenářem Němcové, tvoří skladbu, která jen nekopíruje dobové stereotypy, ale představuje „nenápadnou ženu – stín (a) stvrzuje směřování skladby (...) k výpovědi o tom, jak se láska i žal posléze rozplývají v nicotě smrti. (...) Seifertovi se tak podařilo dát dílu i příběhu o životě Němcové rozměr symbolu, který v obrazu lásky spojuje věčnou ambivalenci života a smrti,“ jak píše Hana Šmahelová. Však se také skladba setkala se štvavými reakcemi stranických nohsledů.
Velký a živý pomník milované autorce
Sbírka byla dobovou stranickou kritikou napadána pro nedostatečně bojovný obraz Boženy Němcové (a jak víme ze dvou zápisů Jaroslava Seiferta, také protože je do ní údajně zakomponovaná kritika strany). Dnes ji čteme jako veliký a živý pomník, který básník složil milované autorce.
V předmluvě k výboru Dopisy lásky ze spisovatelčiny korespondence se Jaroslav Seifert vyznává z lásky a vzdává dík, píše, jak „ochotně přicházela, když ve zlých dnech nacistické okupace jsme si ji znovu a znovu přivolávali… vracela se k nám jako zjevení: vysoká, štíhlá, v těsně přiléhavých šatech pískové barvy, přicházela však i ustaraná žena, plná lidské účasti, přicházela jako klesající matka milující zoufale svůj pokořený domov.“ A připomíná, že „její řeč, nadlehčená vnitřní melodií a cele prozářená světlem, svědčí dodnes, jak tato autorka dovedla pracovat se svou mateřštinou mistrovsky!“ A Jaroslav Seifert po ní, slovy Františka Hrubína „vrátil české poezii její čaromoc.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka