Kaznějov
Kaznějov, Chlumčany a Horní Bříza mají spolu hodně společného. Jedná se o významná ložiska keramických surovin, zejména kaolinu, která v poslední třetině 19. století dala vzniknout několika průmyslovým odvětvím. Kaolin byl používán nejenom na výrobu porcelánu, ale také barev a jako plnidlo do papíru. Byly dokonce doby, kdy se jemně plavený kaolin přidával do čokolád a možná to byla ta nejzdravější součást. Z našedlých či barevných kaolinických jílů se vyráběly dlaždice.
Kaolin má jednu neobvyklou vlastnost - aby jeho výrobky byly skutečně krásné, musí být jemně modelován či kolorován. Úspěch dílny na výrobu porcelánu tak závisí nejenom na kvalitě suroviny, ale hlavně na kvalitě designérů a umělců. Často se stává, že tito umělci svým citem zasáhnou celé své okolí. Pozná se to na zámeckých sbírkách, koncepci velkých zahrad, na omalovaných porcelánových plaketách na hřbitovech i na jakémsi uměleckém duchu, který v těchto místech přetrvává nejspíš z toho důvodu, že zdejší lidé si navykli používat krásné věci.
Ve starších dobách se kaolinová surovina dobývala pomocí šachtic a štol. Štoly místy přecházely do velkých komor, jaké dodnes stojí v Nevřeni na sever od Plzně, anebo do tzv. "cylindrů", neboli válcovitých komor. První plavírny kaolinu byly nesmírně prosté - jednalo se o dlouhé žlaby, ve kterých se v horní části usazoval písek a v dolní části kaolin. Pokud kaolin obsahoval hodně křemenného prachu, využíval se např. na nádobí nebo obecně na masivní výrobky, ale čistý bílý a vazký kaolin sloužil k výrobě uměleckých předmětů. Kvalitní výrobky se obvykle dají poznat podle způsobu, jak umělec zachází se světlem. I zcela bílé předměty působí živým dojmem díky struktuře vzniklé odrazem světla na různě orientovaných plochách.
Na jedné umělecké dílně v plaském klášteře nás holandští umělci upozornili na barvu, která je pro nás tak běžná, že nám zcela zevšedněla, ale jim přišla specifická pro Čechy a nesmírně krásná. Jedná se o žluté okrové barvy, které byly v Plasech a na dalších místech vyráběny z pálených železitých okrů, jaké vystupují v okolí kaolinových ložisek. Pokud tuto barvu srovnáme se současnými barvami, všimneme si nějakého pohybu živosti, zatímco moderní barvy jsou sice pastelové a zcela jednolité, ale zároveň nudné a mdlé. Přítel Vladimír se domnívá, že to je tím, že staré okrové a vápnité barvy obsahují i poměrně velká písečná zrna. Barva trochu omokne, zrnka křemene začnou vyčnívat nad povrch, přitahují a nerovnoměrně odrážejí světlo, fasáda domu se mění podle ranního či odpoledního osvitu a ročních dob.
Bílý kaolin nás tak učí něčemu podobnému jako bílé barokní sochy - porozumět kvalitě světla. Přírodní okry nám pomáhají rozlišit živé a mrtvé barvy. Krása je věru v oku vidoucího, v srdci rozlišujícího a v pohybu neovlivnitelného světla.
Nejposlouchanější
-
Charles Dickens: Zvony novoroční. Příběh o jednom snu, kouzlu zvonů a síle lidské solidarity
-
Molière: Lakomec. Ivan Trojan v titulní roli slavné komedie, v níž jde o peníze až v první řadě
-
Alexandre Dumas ml.: Dáma s kaméliemi. Příběh o tragické lásce pařížské kurtizány
-
Špatná čeština a nesmysly v éteru. Vysílačka Vltava šířila v srpnu 1968 bludy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.