Karel Hvížďala: O třetím čtení

16. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vítězslav Nezval

Jednou z nečekaných výhod stáří je to, čemu říkám třetí čtení, tedy návrat ke knihám, které jsem v životě již dvakrát přečetl. Někdy tak činím záměrně, protože kvůli práci v knize hledám citát, který mi utkvěl v hlavě jen matně, ale většinou k třetímu čtení dochází náhodně. Někdy taková kniha na mě vypadne omylem, když se pídím po něčem jiném, ale zaujme mě natolik, že si ji přečtu celou.

To se mi naposled stalo se vzpomínkami Vítězslava Nezvala Z mého života. Ty jsem četl poprvé před maturitou v roce 1958. Měli jsme je doma vystříhané z časopisu, kde vycházely na pokračování. Pamatuji se, že některé kapitoly, zřejmě z doby, kdy jsme byli na prázdninách, chyběly, ale přesto to stačilo k tomu,  abych byl rozhořčen z nestoudné adorace Lenina, Marxe, Sovětského svazu a komunistů.

Čtěte také

Podruhé jsem knihu četl někdy v 70. letech, a to jsem na knize již velmi oceňoval Nezvalův jazyk, fantazii a přesvědčení o tom, že poezie i próza bez subjektivity je pustý blud. Nezval píše: „Bez subjektivity je poezie bez básníka nejobludnější a nejspekulativnější zformalizování myšlenek. Vidím hřbitov manšet, ale i tato představa je příliš konkrétní, než aby vyjádřila prázdnotu rybího měchýře, básní bez básníka.“ A od té doby si pamatuji i jeho větu: „Tendence, myšlenka, má být skryta v textu jako vůně růže.“

Tenkrát mně došlo, že právě ty pasáže o lásce k jeho rodné straně přeskakuji právě proto, že z jeho jinak velice půvabné knihy uštrykované ze subjektivních vzpomínek na mnoho básníků, malířů a skladatelů, se prohřešují právě proti jeho zásadě „vůně růže“. Pro falešnou poetiku používal Nezval termín F. X. Šaldy efektivní paměť, do které autor musí poznatky vrývat a která se pěstuje učením. A teď cituji: „Liší se od paměti spontánní a řekl bych přirozené, jak se liší kniha z oboru statistiky od knihy z říše krásného umění.“

Čtěte také

Dobře napsané paměti způsobují citlivějším čtenářům ještě jeden zážitek: fungují jak tobogán do jejich vlastní minulosti, protože po slovech básníka či spisovatele se dá sklouznout do dávno zapomenutých časů a připomenout si to, na co člověk v běžném chvatu dní nemá čas. Když jsem četl Nezvalovu vzpomínku na Hedviku: „Děvčátku s malým copánkem, které vyrostlo v mých snech na nevěstu, patřilo pak dlouhá léta mé srdce. Rád bych dosvědčil, že citový život dětí začíná mnohem dříve, než si myslí dospělí, a že se podobá víc citovému životu dospělých, než by se zdálo.“ A to mohu potvrdit, protože jedině díky Nezvalovi jsem si vzpomněl na svou první lásku Evičku, dceru pražského krejčíka, která měla dva úžasné copy a nosila dobře ušitou jubku a červenou károvanou sukničku. Tehdy jsem znovu ucítil v sobě mé první láskyplné vzplanutí.

Když Vítězslav Nezval své paměti psal, což bylo v době od 10. ledna 1957 a poslední část vyšla 10. dubna 1958, evidentně cítil, že je těžce nemocný a že brzy odejde. Zemřel 6. dubna roku 1958 na srdeční mrtvici a zápal plic ještě dřív, než jeho poslední kapitolka vyšla v týdeníku Kultura.

Čtěte také

Tato skutečnost se dá vyčíst z jeho následujícího přemítání: „Je lehko být demagogem a usmyslit si, že před tváří smrti nebo vodíkové bomby je všecko zbytečná horečka. Pro desperáty nezapomeňme dodat. Mě dojímá jiný postoj, který pramení z anekdoty o Sokratovi. Když nadešla chvíle, kdy bylo příliš jisté, že Sokrates nazítří vypije bolehlav, ptali se ho druhové, co chce, čím by mu mohli zpříjemnit poslední chvíle života. Sokrates si přál, aby mu přivedli známého učitele zpěvu. Oni projevili údiv a ptali se, proč mají přivést učitele zpěvu a ne zpěváka. Sokrates řekl: „Nebojte se, příliš dobře vím, že mně bude zítra umříti. Kdy se mám tedy učit zpívat, když ne dnes.“

I Nezval se právě ve svých pamětech snažil o to, aby jeho předvčerejší a ještě starší představy a city podávaly si ruku s přítomnými obrazy do poslední chvíle svého života. Přirovnával svou paměť ke skladišti vyřazených dětských hraček a haraburdí a přitom cítil pocit radosti jako dítě, když některou svou beznohou hračku uchopí nenadále do ruky a zmocní se jí s vášní objevitele.

Čtěte také

O Nezvalovi bych dokázal psát ještě dlouho, i když jsem ho osobně neznal, jen jednou jsem ho zahlédl na Národní třídě, kde mě na něj upozornil otec. Jeho obličej byl nápadně růžovější, než bývá kůže u zdravých lidí a tak svérázný, jak ho uchovala Hoffmeistrova karikatura.

Ale jaký byl ve skutečnosti, jsem nejspíš pochopil až při současném třetím čtení jeho pamětí. Vítězslav Nezval, vynálezce poetismu, velký obdivovatel Tristana Tarzy, který ve Švýcarsku pořádal protitradiční a protiměšťácké večírky, kterými je dráždil, stejně jako to dělal on poetismem, který byl vzpourou proti formalismu, romantismu a racionalitě. Zřejmě se stejně vášnivě zamiloval i do Lenina a Marxe, v nichž svýma citlivýma očima zahlédl podobné aktéry vzpoury. Nezval pro svou revoltu hledal oporu, a tu našel právě u nich, jako pro svou poetiku potřeboval se stejnou vášní a zaujatostí se zamilovávat celý život do žen, skladatelů jako byl Ježek či Martinů, do Šimakovic, Žabovřesk či Prahy. Kdyby takový nebyl, nikdy by nebyl schopen napsat Kapku inkoustu, manifest poetismu, kterým se vymezil i proti Devětsilu, z kterého vyšel a Falešný mariáš, který je jeho kacířským vyznáním. Taky by se dalo říci: On na Leninovi a Marxovi miloval kacířství a to ho tak omámilo, že zlo a páchané příkoří už neviděl, nebo na sklonku života ani nechtěl vidět: nemocný dost těžce byl již brzy po návratu ze své první poválečné cesty do Paříže.

Spustit audio