Karel Hvížďala: Jiné oko Henry Millera

12. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy osamělost, samota, ilustrační foto

U mě je to tak, když jednu větší práci dokončím, do dalšího většího projektu se mi ještě nechce a žádný termín obživného psaní na mě netlačí, rozhlídnu se po knihovně s úmyslem odpočinout si čtením, které není účelové, které nepotřebuji k práci. Tentokrát se mé oko v knihovně zastavilo u Esejí Henry Millera.

A sotva jsem knihu otevřel, padlo na větu: „Nemá cenu se honit za spasením, spása je mýtus. Jakmile člověk dosáhne vlastní přirozené rychlosti života, už neregistruje zrychlení ani zpomalení: Jede! Chopí se v něm pera Bůh a on neví, co píše... Válčí sám se sebou a Bůh je jeho jediným svědkem.“

Čtěte také

To znám! Dosáhnout takového momentu je olbřímí fuška: vyžaduje to velké soustředění a schopnost zcela vygumovat prostředí, v kterém se člověk nachází. Jde o to dosáhnout nulté situace, v níž člověk od sebe odhodí všechny starosti a zprávy, což chvíli trvá, než dojde vnitřního klidu a úplné prázdnoty. Mozek je vypnutý, ale narostou mu křídla, na nichž přiletí obrazy, které inkarnují do slov. Říkáme tomu inspirace.

Někteří spisovatelé kvůli ní odcházeli pracovat mimo byt: Friedrich Dürrenmatt si kvůli tomu postavil zahradní domek, Milan Kundera si na Montparnasse kvůli soustředění pronajal ještě jeden malý byt, a v těchto prostorách neměli ani telefon a nikdo je tam nesměl rušit. Potřebovali se dostat do stavu, v němž předměty i situace, které se jim z ničeho nic začaly honit v hlavě, nemohli míjet, protože na ně hleděli úžasem jako na pianino na WC.

Čtěte také

Tím se liší od vědců a literárních konstruktérů, kteří prognózy a vize vidí jako konkrétní prostory, které popisují. Pro literaturu je ale budoucnost i současnost jen gramatická forma, vše ostatní je povoleno, protože se jejich mysl pohybuje v nekonečném kosmu.

Miller napsal: „Tak se stane, že i po překročení hranic neznámého prostoru zázračnost a pocit tajemství přetrvají natruc skutečnosti. Jako by se pročistilo samo oko, jako by zapomnělo na vše, co se kdy naučilo. V takovém stavu dochází někdy k tomu, že člověk uvidí věci, které nikdy před tím nespatřil.“

A přitom, píše dál autor o tom, že k tomu nepotřebuje drásavé a halucinační stavy či drogy. Jiným okem vidí ty nejbanálnější, nejobyčejnější věci, které jakoby vidí úplně poprvé. Ke slovu pak přichází nahodilá modulace, alogická syntaxe a mýtická juxtapozice věcí.

Čtěte také

Kvůli tomu Henry Miller v době svého více než desetiletého pobytu v Paříži, tak obdivoval svého přítele, fotografa Brassaie a jeho snímky obyčejné či spíše nejobyčejnější židle, na kterou pěl ódu. Byla to židle s malými dírkami na sedátku a drátěnými nohami, které byly dole do kličky, a kterou si každý mohl pronajmout v parku za padesát centimů.

Miller napsal: „Když šel Brassai jednou podél Tuilerijských zahrad, spatřil u mřížoví tuhle židli. A najednou viděl židli, mřížoví, strom, mraky, slunce, lidi. Viděl, že k vlahému jarnímu dni ta židle patří stejně jako strom, mraky, slunce, lidi... Vytáhl na povrch její důstojnost a pravdivost. TOTO JE ŽIDLE. Víc nic.“

Čtěte také

Došel k přesvědčení, že je třeba se vyjadřovat tak, aby pravda převládla nad uměním. Pokud se to autorovi povede, míní Miller, dojde k jeho znovuzrození. Jinými slovy: Umělec dojde v sobě skoro až na dno a zjistí, kým je. Čistě osobní egoistický prvek se rozpustí v univerzální tím, že vypravěče vrhne zpět do proudu skutečného života, kterému se už nemusí přizpůsobit: je sám sebou v nadřazeném stavu, v němž se může obrozovat podle vlastních potřeb.

A to je právě ten moment, proč je takový umělec pro vnější oči originální, proč si ho můžeme zapamatovat. Jeho tvorba je projevem života stejně jako strom, kůň nebo hvězda. Naslouchá vlastním rytmům, vlastním zákonům, ať už jde o román, hru, deník, sochu, nebo obraz. Ale to už je zase jen moje interpretace Henry Millera, kterému děkuji za skafandr, s kterým se zase mohu ponořit do svého já. Dobrá zpráva je, že s přibývajícím věkem potápěčská odvaha neubývá. Je to zřejmě tím, že každé přiznání je v pozdním věku i neamnestovatelným trestem.

Spustit audio