Karel Hvížďala: 16. kniha Vladimira Nabokova
„Kovbojky kapitána Mayna Reida ve zjednodušených překladech byly milovanou četbou ruských chlapců na počátku 20. století... Vydání, které jsem měl já (zřejmě britské) vázané v červeném plátně, s bledě šedým frontispisem, jehož lesk byl v době, kdy byla kniha nová, zamžen listem hedvábného papíru.
Vidím, jak ten list zvolna hyne – nejprve se zmuchlal, potom odtrhl – ale samotný obrázek, nepochybně zobrazující nebohého bratra Luisy, byl tak dlouho vystaven oslnivému světlu mé představivosti, že je dnes dočista vybledlý.“
Čtěte také
To je úryvek ze začátku desáté kapitoly 16. knihy Vladimira Nabokova, kterou vydalo nakladatelství Paseka pod názvem Promluv, paměti. Ukázka z jeho vzpomínkové knihy, kterou jsem vybral, dost přesně charakterizuje jednu rovinu jeho literární specifiky, která je založena na konvexnosti, jak říkají literární vědci, tedy hloubce vzpomínek a zdánlivě nepatrných popisných pasážích, které mu dovolují plynule prolnout vzdálenou dobu s novými prostory, ve kterých se ocitl díky mnohaleté emigraci.
Tato metoda je tak ojedinělá, že Nabokova vždy prozradí, ať čtenář otevře jeho povídky, Lolitu, Mášenku či Krále, dámu, kluka. Vzpomínky netvoří lineární texty popisující jeho život od narození v Petrohradě až do posledních let života. Jde o volný soubor důkladně psaných volně řetězených asociací různých period. Zabývá se v nich osobnostmi i postavičkami, které potkával, vzpomínkami na jeho zálibu ve sbírání motýlů a místa, kde žil.
Čtěte také
Vladimir Nabokov, na rozdíl od mnoha jiných ruských emigrantů, kteří odešli z Ruska po revoluci v roce 1917, měl tu výhodu, že vyrostl v trojjazyčném prostředí: doma se hovořilo rusky, francouzsky a anglicky a jak sám v knize přiznává, jednou se na něj jeho otec rozzlobil kvůli tomu, že hovoří lépe anglicky než rusky. Proto mu obratem najal přísného učitele. A proto taky většina jeho knih mohla být později napsána v angličtině.
A není se čemu divit, protože pocházel ze starého šlechtického rodu, který měl v erbu, jak sám píše: „Párek lvů, světle hnědých a snad více než štědře huňatých... Lvi ve skoku si lížou tlapy, hledí zpět a nestoudně stavějí na odiv štít nebohého rytíře, tvořený šestnáctinou šachovnice se střídavě vybarvenými modrými a červenými poli a stříbrným křížem v každém z nich. Nad ním jsou vidět zbytky rytíře: tuhá přilbice a nepouživatelné okruží, ale i jedna chrabrá paže, trčící z červeného a modrého listového ornamentu a stále se ohánějící krátkým mečem.“
Čtěte také
Otec Vladimira Nabokova byl právník a jeden z hlavních představitelů tzv. Konstitučně demokratické strany, jejichž členům se říkalo Kadeti. A jeho matka zase pocházela z rodu Rukavišnikových, bohatých obchodníků se zlatem. A již dědeček z otcovy strany byl ministrem spravedlnosti za cara Alexandra II. a jeho žena, tedy Nabokovova babička, byla baronka Maria Ferdinandovna von Kroft, jejíž otec byl německý generál ruské armády atd.
Díky výchově ve staré rodině neměla rodina větší problémy se pohybovat kdekoliv ve světě. Z Ruska odešla v roce 1919 přes Krym na Západ, nejprve do Německa, později do Francie a před německou okupací se přeplavil Vladimir Nabokov do Spojených států. Do Evropy, a sice do Švýcarska, se vrátil až v roce 1960 a tam také byl v roce 1977 pohřben. Otec byl zavražděn v Berlíně a jeho matka se z Berlína přestěhovala do Prahy, kde těsně před válkou zemřela.
Čtěte také
Texty z knihy Promluv, paměti začal psát v jednapadesáti letech ve Spojených státech, kdy si zřejmě chtěl připomenout rodné Rusko, které již dávno neexistovalo, a po 15 letech je přepsal a doplnil. Jeho osud ale nebyl ojedinělý, jak se v knize můžeme dočíst: „Všechny svobodomyslné tvůrčí síly – básníci, spisovatelé, kritikové, historikové, filozofové a další – z Leninova a Stalinova Ruska odešly. Ti, kdo neodešli, buď chřadli, nebo znehodnocovali své talenty tím, že se přizpůsobovali požadavkům státu. Toho, co carové nikdy nedokázali, totiž ovládání lidských mozků podle libosti vlády, dosáhli bolševici díky teroru okamžitě.“
Vyznění knihy je velmi současné, protože to, co tu nezničil kdysi totalitní režim, o to se dnes pokouší marketing, který kvalitu díla hodnotí jen prodaným nákladem knih či cenou na trhu. Připomeňme, že kvůli tomu, co nyní zažívá skoro celý svět, se již v 50. letech minulého století ze Spojených států vrátil do Evropy Arthur Koestler. Dnes už romanciér ani poeta nemá kam migrovat, trh na něj všude útočí Viribus unitis, spojenými silami. Místo biče božího nad námi práská bič zboží a mamonu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
