Karel Hvížďala: Šulcův a Dědečkův Pohyblivý cíl

19. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Básník, písničkář, spisovatel a překladatel a předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Dědeček

Nevím, čím to je a nedokáži si to někdy vysvětlit, ale jsou knihy, které mě při čtení samovolně nutí často k nejrůznějším asociacím, a naopak při čtení jiných textů  si vystačím s tím, co v nich stojí. Kniha editora Jana Šulce a folkového zpěváka a vypravěče Jiřího Dědečka patří do první skupiny.

Nejprve jsem si při čtení vzpomněl na malířku schovávající se za pseudonymem Toyen, který pro ni vymyslel Jaroslav Seifert. Vlastní jméno Marie Čermínová tajila. Proč mě napadla zrovna ona, to vysvětlit umím. Ona totiž za celý život o sobě neprozradila skoro nic, po celou dobu své existence protestovala proti rodinným, společenským i kulturním autoritám, chodila oblečená jako muž, mluvila o sobě v mužském rodě, zapírala na veřejnosti svůj vztah s Jindřichem Štýrským i svůj původ.

Čtěte také

S Jiřím Dědečkem je to opačně, napsal: „Já vždycky říkám, že jako autor nemám žádnou fantazii, co nezažiju, nenapíšu.“  Dědeček na sebe skutečně řekne v knížce i ve svých textech všechno, na co si vzpomene. Určitě by o sobě nenapsal jako Jiří Orten: „S polštáři dovedu si dlouze vyprávět,“ potřebuje nutně publikum. Ani nikdy neměl to, čemu Vítězslav Nezval říkal štěstí: „Měl obdiv k ruské Říjnové revoluci, která mu vložila do ruky Marxe a Lenina.“ Takhle Dědeček nikdy nežil, a proto je svobodný, neměl ctižádost měnit svět, jako se o to svým řekněme trochu religiózním přístupem snažili u nás před rokem 1989 a těsně po něm ještě Karel Kryl, Sváťa Karásek a třeba Vladimír Merta.

Ve svobodě, jak sám Dědeček přiznává, folkaři ztratili roli proroka a stali se básníky s kytarou. Neměli palčivou touhu spasit svět, chtěli jen bavit ostatní i sami sebe. Vědomě či podvědomě se Dědeček sám vyhýbal panfletářskému komentování událostí a tvrdě se snažil mít od událostí odstup a pracovat s ironií. V knize Pohyblivý cíl říká: „Pro mě byla po roce 1989 radost tvořit, psát, jezdit a hrát. A lidi moje odrhování bavilo. Zvali mě hodně a těšili se na písničky, které z mého pohledu tu porevoluční situaci hodnotily takovým, řekl bych, rezervovaným způsobem.“

Čtěte také

A bylo to možná tím, jak jinde říká, „pro mě psaní bylo vždy věcí velmi intimní. Vždyť také minimálně z padesáti procent bylo o ženských. Nebo pro ženské.“ Proto si snad můžeme dovolit říci, že kus této intimity se na koncertech podařilo a daří dodnes Jiřímu Dědečkovi přenést na publikum, které tím přitahuje a zároveň se tím ale liší třeba od Wernische či zmíněné Toyen, kteří čtenáře či diváky přitahují a omamují bezbřehou fantazií. A ani nikdy nebyl Dědeček přitahován nějakou ideologií. Tvrdí: „Já nevycházím z nějaké filozofie v prvním plánu. Je-li v mém psaní nějaká, pak se objeví jen jako přídavek k tomu odrhovačkovému textu, ke kramářskému rýmování.“

Dědeček zpívá nejčastěji o sobě, o své ženě a dokonce i o svém doktorovi a o své těžké nemoci, kterou se mu zatím podařilo překonat. Taky bychom snad mohli říci, že jeho psaní pro něj po celý život bylo i psychoterapií, každá exhibice byla pro něj způsobem sebeuvědomování či sebeupřesňování, které dokázal přenést na diváky či posluchače.

Čtěte také

V rozhovoru, který má celkem 140 stran, se píše samozřejmě i o jeho dětství, studiu, překládání, tlumočení, šéfování PEN klubu i o Janu Burianovi, s kterým tvořil od počátku 70. let až do roku 1985 folkařskou dvojici. K rozchodu kvůli vzájemné únavě se v knize Jiří Dědeček přiznává zcela otevřeně: Sice neměl odvahu to Janu Burianovi říci osobně z očí do očí, bál se nekonečných tahanic, ale rozchod zorganizoval velkoryse. Rozeslal leták, v němž ohlásil že, smlouvy zůstávají v platnosti pro Jana Buriana, a pokud se někdo chce domluvit  s Jiřím Dědečkem, je potřeba mu zavolat nebo napsat.

Možná až teď po přečtení této knihy mi dochází, proč někdy ujíždím při čtení takových textů k asociacím: Dědeček přitahuje posluchače upřímností, která v psaném textu bez jeho přítomnosti nepůsobí tak silně, takže má mysl může bloudit. Je-li však kniha plná fantazie, člověka to plně zaměstná a na úlety nemá čas. I za toto zjištění pánům Šulcovi a Dědečkovi děkuji.

Čtěte také

Škoda jen, že Jiří Dědeček zcela nerespektoval žánr dialogu, v němž účastníci, na rozdíl od novinového rozhovoru, kde jeden se ptá a druhý odpovídá, mají oba vyrovnanou roli. Tu mu Jan Šulc svými obsáhlými otázkami, v nichž artikuluje své názory, nabídl. Jiří Dědeček si toho ale nevšiml, partnerskou roli nepřijal a Jana Šulce se na nic nezeptal.

Uchýlím-li se na závěr zase k asociaci, naskočí mi v hlavě Roman Jacobson, který by asi řekl: Jiří Dědeček nedodržel jednu z šesti složek teorie komunikace. A to by zase podle mě mohlo znamenat, že se v téhle knize bere moc vážně, čímž snižuje úroveň výsledku. Neuvědomil si, že v povedeném dialogu jde o něco jiného než jen o „sebe“, jde i o tzv. zobecnitelné autorství.

Spustit audio