Kameny domova - Liberecká žula

19. září 2012

Každá země a každá doba má své barvy a své materiály a používá jiné kameny. Čím by byly jižní Čechy bez žuly a Ostrava bez uhlí? Jak by vypadal Karlův most, kdyby na něm stály bílé mramorové sochy? Pocit domova vzniká nejenom na základě společného jazyka či dějin, ale také vyrůstá z květin na louce a z kamenů, kterých jsme se jako děti dotýkali.

Červená či růžová barva žul a příbuzných hornin vzniká přítomností trojmocného železa. Jeho ionty za vyšších tlaků a teplot zastupují hliník v živcích, ale jak tavenina chladne, tak se opět vylučují a v podobě mikroskopických skvrn železných oxidů barví horninu na růžovo či červeno. Šedé granodiority nalezneme skoro všude na světě a někdy třeba u římských chrámů postavených z egyptské žuly z Mons Claudianus si vlastně ani nejsme jisti zjevem – nemohly by podobný kámen poskytnout třeba Čechy či Morava? A něco podobného se týká i červených žul. Často jsou hrubozrné, krystaly živců někdy dosahují délky kolem pěti centimetrů. Liberecká žula se poněkud podobá světlým načervenalým žulám z egyptského Asuánu, ale nikdo ji u nás nespojuje s chrámy a pyramidami.

Je to kámen hlavně posledních padesáti let. Asi by zasloužil ušlechtilejší využití, ale dá se dobře řezat i leštit, takže byl používán na běžných stavbách této doby - v hotelích, úřadech i na nádražích. V detailu je liberecká žula díky velkým krystalům růžových živců, které bývají často lemovány světlými živci jiného složení, velice krásná. Ve větší ploše se však tato kresba malého měřítka stále opakuje, což vytváří dojem nudné stejnotvárnosti. Díky své teplé barvě to je přeci jen lidštější materiál než technicky chladný granodiorit.

Mramor může být působivý i v malém formátu, ale žula, která chce zapůsobit, si žádá velké měřítko, jaké známe z egyptských soch. Pokud tuto „egyptskou“ monumentalitu chceme zažít i u nás, tak s obdivem obcházíme např. legionářský obelisk pod Emauzy nebo obří, z jednoho kusu vytesané polosloupy Komerční banky na Václavském náměstí nad Štěpánskou ulicí. Ty doopravdy vzbuzují respekt! Nejpůsobivější je však kombinace Plečnikova obelisku na Pražském hradě a velké žulové mísy v zahradě Pod valem. Obojí působí jako tajemný symbol svatého Grálu, který sestává z kopí svatého Longina, jež propíchlo Kristův bok a z kalichu, do kterého svatá krev byla zachycena. Divné věci a divné vtisky se nám toulají po Hradčanech.

autor: Václav Cílek
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.