Kameny domova - Karbonská arkóza

Arkóza je kámen schodišť. Je nenápadná, trvanlivá a odolná na oděr. Je to dobrý služebný kámen, jakého si normálně ani nevšimneme. Arkózy jsou vlastně pískovce až slepence, které v sobě kromě křemenných zrn rovněž obsahují živce uvolněné ze žul a některých vulkanitů. Část živců je na okrajích změněna na jílové minerály, nejčastěji kaolinit, takže arkózy bývají bělavé, šedavé či krémové.

Typické jsou pro ně pásky a někdy jen ojedinělé valouny hrubšího štěrku, mezi kterým tu a tam rozeznáváme černé buližníky. Odolnost středočeských a západočeských arkóz je dána jednak kvalitou tmele, jednak tím, že když jdeme po arkózovém schodišti, tak vlastně šlapeme po větších pevných valounech křemene. Pevnost tmele je tak velká, že když opracováváme arkózu, tak křemenné valouny nevylomíme, ale přesekneme napříč. Tohle třeba pískovce většinou nedovolí.

Arkózy jsou občas používané již v gotice třeba na Karlův most, ale teprve od baroka se s nimi setkáváme v masivním měřítku. Slouží jako mlýnské kameny, dlažba, podstavce soch nebo kamenné ostění či pilíře. V 19. století se stále častěji objevují jako již zmíněná schodiště. Ve středních Čechách předcházejí používání granodioritů, protože byly lacinější a kameníci je uměli dobře opracovat. Nejslavnější arkóza pochází od Kamenných Žehrovic a říká se jí žehrovák. Úctyhodný kus arkózy tvoří mohutné sloupy domu Platýz na Národní třídě v Praze.

Pruh arkóz se táhne od vltavského údolí mezi Kralupy a Nelahozevsí směrem ke Kladnu, na Rakovnicko a dál až do plzeňské pánve. Arkózy často překrývají ložiska černého uhlí a rády tvoří nápadné skalky jako je třeba Podlešínská jehla, výchozy nad Dvořákovou stezkou u Nelahozevsi nebo četná skaliska v okolí Plzně. Arkózy zvětrávají v podobě poměrně velkých, polokulovitých depresí a různých nádherně fantastických tvarů včetně skalních říms či dokonce malých jeskyní.

Většina arkóz vznikala v mělkých průtočných jezerech pod vysokými horami, jejichž jádro bylo tvořeno žulami, třeba jako je tomu v dnešních Alpách nebo Vysokých Tatrách. Tehdejší kopce však byly ještě vyšší než Tatry a možná i Alpy, protože občas vedle sebe nalézáme zkameněliny subtropických organismů, které žily v jezerech pod horami společně s téměř polárními druhy vysokých či velevysokých hor. V těchto mělkých vodních nádržích rovněž čas od času vznikaly močály, které byly překrývány dalšími jílovitými či písčitými splachy a pod jejich tlakem proměňovány na uhelné sloje.

Ještě, že arkózu máme! Její vrstvy živily generace kameníků. Její pevnost udržela váhu pískovcových soch. Arkózová schodiště barokních paláců jsou nádherně prošlapána. Kamenné desky a základové vrstvy chrání četné zámky a zámečky před povětrností, jaké by pískovce neodolaly. A pokud se na arkózu naučíme dívat, tak nám neunikne její jednoduchá, proletářská krása chudobky a přitom sedmikrásky mezi našimi kameny.