Kameny domova - Červený mramor

Červený či alespoň růžový mramor je jedním ze základních kamenů středoevropského prostoru. Stačí se rozjet třeba do Vídně, abychom v každém druhém kostele či barokním paláci narazili na podlahu a obložení stěn z červeného adnetského mramoru či z dalších lomů v okolí Salzburgu. Něco podobného platí i pro temně hnědorudé maďarské mramory od Šoproně či hlízovité slovenské mramory ze Slovenského krasu. V rámci bývalé monarchie tak vyznáváme nejenom určité spisovatele a hudebníky, ale podobně jako je všudypřítomný Mozart, tak jsou i některé materiály.

V Čechách se červený mramor těžil ve zhruba deseti různých lůmcích na území Českého krasu – např. v Červeném lomu u Koněprus, v Císařské rokli, ale hlavně v lomu Cikánka v Radotínském údolí na samém okraji hlavního města. Poprvé byl použit ještě nesměle v románské době, ale velký rozkvět nastal v renesanci, kdy se z něj stal – stejně u nás jako třeba v Rakousku – snad nejrozšířenější kámen na výrobu jemně propracovaných náhrobních kamenů. Používali jej katolíci, protestanti i Židé jako kámen, který je sice nějak duchovní, ale bez vyznání. V kostelích z něj byly vyráběny křtitelnice a misky na svěcenou vodu, zábradlí oltářů, ale také třeba jako v Týnském chrámu se středem dlažby táhne červený mramorový pruh jako koberec natažený pro vzácnou návštěvu.

České červené mramory jsou oproti ostatním středoevropským typům zdaleka nejstarší. Jedná se o asi 350 milionů let staré devonské vápence označované jako slivenecký mramor. Pražská chodníková mozaika tradičně sestávala z černých lochkovských a červených sliveneckých mramorů. Dříve jsme se domnívali, že červená barva je způsobena oxidy železa a to někdy ve směsi s oxidy hliníku a jílovými minerály. Domnívali jsme se, že velké řeky přinášely do moře rudé tropické zvětraliny z nedaleké pevniny či alespoň ve vodě rozpuštěné železo. Jemný kal sedimentoval v pobřežních lagunách, železo se v mořské vodě vyvločkovalo jako rudý pigment, který nepravidelně probarvil vápenec. Dnes již víme, že situace je složitější a že hlavním zdrojem červené barvy byly baktérie, které žily na stěnách drobných chodbiček ve vápenci. Baktérie oxidovaly sloučeniny tmavého dvojmocného železa na železo trojmocné, které má červenou barvu. Podobný mechanismus byl rovněž popsán z alpských červených vápenců s velkými průřezy amonitů nazývaných „amonitico-rosso“.

Jindy jako v Koněprusích se stávalo, že původní vápenec měl šedavou barvu, ale v poměrně nedávné době teplých třetihor jím pronikala srážková voda a oxidovala vápenec. Zároveň ale také rozpouštěla zrna kalcitu, takže teď již červený mramor trochu zkřídovatěl a bylo do něj možné vyrývat nápisy a reliéfy.Červené partie se někdy mísí se šedými a šedavé vápence zase v sobě leckdy obsahují žluté skvrny. Když barokní kostely jako je třeba u pražského Jezulátka nebo baziliku v Kladrubech, můžeme si všimnout, že čím víc se přibližujeme tajemství eucharistie, tak červená barva mramoru ustupuje žluté.

Červený či růžový mramor z Cikánky by se snadno mohl stát národním kamenem celých Čech a určitě kamenem pražské oblasti. Jeho barva připomíná slabost i odvahu člověka. Je teplý a lidský. Provází nás skoro tisíc let. Nejkrásnějších odstínů nabírá v zábradlích barokních kostelů vyleštěných rukama lidí, kteří měli svá trápení, ale sounáležitost s příběhy světců, chvějivým zvukem varhan a konec konců i s kresbou a barvou ušlechtilého kamene jim zabránily sklouznout do utrpení a bezvýchodnosti.