K čemu jsou děti

Ti šťastní z nás se dočkali a opakují stejná slova zase další generaci. Ne proto, že by byla tak hluboká a sdělná, ale prostě proto, že jako recept na bábovku nebo zaručený postup, co dělat při škrábání v krku, patří poučka o dětech k rodinné tradici. Děti jsou užitečné, už jenom tím, že nás přimějí vydolovat z paměti a znovu oživit všechno tohle „rodinné stříbro“, a tím zaručit, že tradice bude pokračovat.

Ano. Přidržíme-li se dělení živého na to užitečné a to neužitečné, konstatujeme, že děti užitečné jednoznačně jsou. Ne snad díky tomu, že by sbíraly a nosily domů mouchy a housenky jako užiteční ptáci. To sice provozují, ale my rodiče jim to spíš zazlíváme. Není to ani proto, že by opylovaly květiny anebo fotosyntetizovaly kyslík. Naopak se nám uleví, když nic takového konečně chvíli nedělají. Ovšem i kdyby neoživovaly různé to rodinné stříbro, pořád tu zůstává důvodů víc než dost.

Například dcerky vám dokážou v nestřežené chvilce rozpatlat ne jednu, ale všechny rtěnky z poličky, takže co vám zbývá, než si jít do parfumerky vybrat nové, pochopitelně s kamarádkou, protože ta má taky dcerku? Kluci zase umějí rozházet lego tak dovedně, že po něm manžel uklouzne, narazí si koleno a na ten fotbálek večer zkrátka nemůže, takže si spolu konečně nalijete tu skleničku a v klidu proberete, na co jste se chystali už měsíc.

Protože máte děti, beztrestně můžete chodit do hračkárny a strávit tam s klidným svědomím dvě hodiny. Divně to nevypadá, každý přece vidí, že vám z kabelky čouhá ten sešit nadepsaný „Bětka, Hudební nauka, 1. roč.“, tudíž jste se svou vášní z obliga. Můžete si i koupit jesenku v tubě a celou ji sníst, protože Bětka si sice cucne, ale neměla by to vlastně přehánět, když jde za týden k zubaři. A zase si jednou přečtete Rumcajse i Rychlé šípy, protože všichni říkají, že předčítat dětem na dobrou noc je prospěšné.

Prý je tu ještě jeden důvod, proč je potomstvo užitečné – o ten se se mnou podělil další z těch, kdo se dočkali toho, čím je strašily maminky. Dokud byl totiž bezdětný, nechával jehly v papírovém košíčku od výrobce, zapíchnuté vodorovně do lesklého papírku. Všichni jsme to tak dělali. Nechával je tam, když bylo dítě ve školce, dokonce ještě v první třídě. Konečně ve druhé v pracovním vyučování ušilo dítě jehelníček a přineslo jej domů. Jehly se mohly stěhovat. A uznejte sami – bylo by tohle možné bez dítěte?