Johannes Bobrowski: Vlast malíře Chagalla

Johannes Bobrowski (1917-1965) vystudoval gymnázium v Královci, maloval, hrál na varhany, komponoval a začal studovat dějiny umění. Po přestěhování v roce 1937 je chtěl dostudovat v Berlíně, nicméne potřeba hitlerovského Německa rozhodla jinak – Bobrowski musel narukovat do wehrmachtu a byl odvelen nejdříve do Polska, Francie a následně do Sovětského svazu, kde padl do zajetí (pracoval v uhelných dolech), z něhož byl propuštěn až v roce 1949.

Město Královec ve východním Prusku (nyní ruská enkláva) měnil během staletí své jméno. Český král Přemysl II. Otakar ho založil v roce 1255 jako Královec, německy Königsberg, polsky Królewiec, latinsky Regiomontium. Nyní Kaliningrad.

Paradoxně právě na východní frontě začal psát první verše, ve kterých se vracel do krajiny svého dětství. Sám o tom později prohlásil: „Psát jsem začal u Ilmeňského jezera roku 1941, o litevské krajině, ale jako Němec. Z toho vzniklo téma, přibližně: Němci a evropský východ. Protože jsem vyrostl u řeky Němenu, kde žili společně Poláci, Litevci, Rusové, Němci, mezi nimi všemi Židé. Dlouhá historie neštěstí a provinění od doby německého řádu. Není zřejmě možné vymazat ji ani odpykat, ale je hodna naděje a poctivého pokusu v německých básních.“

Bobrowského „pokus“ se odehrával v povídkách, dvou románech, ale především v poezii, střídmé, šlachovité, melancholické i teskné, v přesně vykreslených obrazech, které do češtiny skvěle převedli Josef Hiršal a Bohumila Grögerová. Citlivě postřehli, že Bobrowského poezie „není přírodní lyrikou v klasickém slova smyslu. Autor ve vzpomínkách putuje Chagallovým krajem a vyvolává obrazy svého dětství a mládí: litevské řeky a lesy, ryby a ptáky, staré vsi a dvory. Jeho poezie však čerpá velký díl své fascinace i z mýtů a dějin této východní krajiny.“