Ježíš ve filmu V

14. duben 2017

Jak od šedesátých let přibývalo ježíšovských aktualizací a reinterpretací, grotesek a moderních apokryfů, jako bylo třeba Scorseseho Poslední pokušení Ježíše Krista z roku 1988 – tak přibývalo i naštvanosti konzervativních náboženských kruhů. Co nám to ti moderní filmaři s Pánem Ježíšem dělají…!

Nakonec se i tyto kruhy dočkaly „svého“ Ježíše. Mel Gibson natočil roku 2004 Umučení Krista. Gibsonovy Pašije nedodávají k příběhu téměř nic, než co je přítomno ve středověké a barokní tradici. Ani na jeho „hollywoodském“ zpracování není nic nového – barvy, efekty, davy, slzopudná hudba, Ježíš krásný, Židé karikaturně vzteklí. Nové je však naturalistické podání detailů Ježíšova mučení. Dvě hodiny filmu jsou v podstatě dvěma hodinami záběrů na tělo bité, rozdírané, trhané na kousky, znetvořované až k nepoznání. Ale také dvěma hodinami záběrů na lidi, které nesmírně těší se na tomto mučení podílet.


A divák se ptá proč. Zastánci a propagátoři filmu odpovídají: Aby si každý mohl názorně uvědomit, jak strašné bylo umučení Páně a jak veliká byla zloba lidská vůči němu. Tento argument jistě nelze brát na lehkou váhu. Tisíckrát opakované slovo „ukřižování“ a tisíckrát reprodukovaný motiv ukřižování během dvou tisíc let zevšedněly, ztratily svou naléhavost. Gibsonův film pak lze brát jako „léčbu šokem“.


Jenomže zobrazování násilí má vždy i druhou stranu: Slast, která z něho plyne. Slast z přihlížení, slast z nevědomé identifikace tu s obětí, tu s agresorem. V každém z nás je jistá míra agresivity a každý ji nějak přetváříme či uvolňujeme. Mel Gibson ji vtělil do filmu. Některé násilné scény lze ještě vyložit jako rozvedení kanonických prvků pašijí (bičování, korunování trním). Jiné však si autor doplnil sám, ze své fantazie, a to ty nejkrutější a nejabsurdnější: vojáci věší Ježíše na řetěze, Jidáš vyráží oko dítěti, havran klove oči odsouzenci… Rozvíjení pašijového příběhu tímto směrem svědčí o jediném: o autorově zálibě v krutosti. O jeho bytostném sadismu. Sadistická extáze v očích římských vojáků, kteří bičují Ježíše, je extází samého autora. A také sadistickou extází v očích těch diváků, kteří jsou filmem nadšeni. Ne náhodou jsou to na prvním místě ti, mezi něž se hrdě hlásí sám Gibson - křesťanští tradicionalisté a fundamentalisté. Ti, kteří, kdykoli jim k tomu byla během dějin dána příležitost, se ke svým odpůrcům chovali neméně sadisticky.


Gibsonovo dílo se však líbilo nejen křesťanským fundamentalistům. Zalíbení v něm našel také íránský režisér Nader Talezabdeh. Rozhodl se, že natočí Ježíše ještě jiného – Ježíše islámského. Roku 2007 tak pro íránskou státní televizi vznikl seriál a posléze film s názvem Mesiáš, který vypráví Ježíšův příběh podle islámské nauky. Ježíš je v něm prorokem, koná zázraky, vyučuje, hádá se s farizeji – ale odmítá titul Syna Božího, zvěstuje příchod Muhammadův a nakonec není ukřižován, nýbrž zaživa vzat na nebesa. Ukřižování si místo něj odnese Jidáš.


Shody a rozdíly v křesťanském a islámském pojetí Ježíše si zaslouží pozornost – zvláště v dnešní době debat o „my“ a „oni“. Ale pokud jde o estetiku tohoto filmu – ta není nijak specificky islámská. Naopak. Ta je kopií estetiky oněch tradičních, doslovných, agitačních náboženských filmů, od němého From Manger to Cross přes Zeffirelliho až ke Gibsonovi. Je to estetika dávno mrtvá, antikvovaná, mechanicky kopírovaná dál a dál. Že ji někdo chce takto dál kopírovat – to svědčí o krizi umění i krizi náboženství naší doby. Ale, koneckonců, copak Pašije nejsou zprávou o velké krizi světa?

Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

    Jan Rosák, moderátor

    slovo_nad_zlato.jpg

    Slovo nad zlato

    Koupit

    Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.