Ježíš ve filmu IV

Již Pasoliniho Evangelium podle Matouše a Jesus Christ Superstar pohoršovaly tradiční křesťanské kruhy. Ostatně, Pasolini pouhý jeden rok před Evangeliem natočil grotesku La Ricotta, „tvaroh“, s tématem „filmu o filmu“, tedy o natáčení konvenčního nábožného kýče. Za Ricottu si vysloužil soudní proces za urážku náboženství – za Evangelium ocenění od katolické kritiky. Už zas se by se chtělo dodati: Ha ha ha. Tentokrát – ha ha ha, což právě tato hrana mezi „hosana“ a „ukřižuj“ není výsostně ježíšovská?

Na hraně stojí i film Denyse Arcanda Ježíš z Montrealu z roku 1979. V něm jakoby doznívají nadějné nálady šedesátých let na to, že Ježíšův příběh bude pochopen jako podobenství o proměně společnosti. Jestliže Pasoliniho La Ricotta je „filmem o filmu“, pak Ježíš z Montrealu je „filmem o divadle“. Skupinka druhořadých herců dostane objednávku od montrealského chrámu, aby obnovili pašijové hry. Představitel Ježíše se zabere do studia pramenů – těch tradičních i těch moderních, kritických, ukazujících, že leccos bylo možná v Ježíšových Pašijích jinak, než praví Písmo a církevní tradice. „Jinak“ jsou pojaty tyto nové Pašije divadelní.

Církevní zadavatelé jsou samozřejmě pohoršeni. Hlavní hrdina se však víc a více vžívá do Ježíše – a nakonec i jako Ježíš, po úraze při posledním představení umírá. Jako Ježíš je pak i vzkříšen – ale zase, jinak: Jeho tělo je rozebráno na orgány, které ožijí v tělech jiných lidí.

Ježíš z Montrealu je smutný film. Film o zklamaných nadějích. O tom, že moderní komerční společnost umí zapojit, použít a vyprázdnit nejen tradiční náboženské motivy – ale dokonce i jejich avantgardní a protestní aktualizace.

Ale téhož roku 1979 vznikl i ježíšovský film velmi veselý: Život Briana, dílo britských Monty Pythonů, natočené v týchž kulisách, ve kterých předtím točil svého Ježíše Nazaretského Zeffirelli. Antihrdinský hrdina Brian žije kousek od Ježíše jakožto komický Mesiáš proti vlastní vůli. Rouhání? Parodie? Parodie bezpochyby. Ale parodie na náboženské struktury. Ne parodie na Ježíše.

Montypythonovský smích není smích nenávisti. Je to smích v tradici středověkého svatého smíchu. Toho smíchu, který paroduje a shazuje posvátné věci ne proto, že je neuznává a nenávidí, nýbrž proto, že moc dobře ví, že jsou posvátné – a právě proto je třeba si z nich občas udělat legraci. Aby se neproměnily v modly. A aby se člověk ze samé posvátné úcty ne… třeba nezbláznil.