Jeruzalém

Dokonalý prostor, nový ráj. Jak to tam vypadá doopravdy a jak by apoštol to místo popsal dnes, s veškerou znalostí moderního stavitelství a současných kvalitních materiálů od pórobetonu a nosné slámy po střešní břidlici či alpský šindel, těžko soudit. Jaká jsou ta místa, která k nám sestupují a září, ať už jsme právě „někde mimo“, „v jiných sférách“ anebo se nám chce „někam zalézt“, či – jak se také někdy říká – „být někde jinde“?

Naše děti mají zemi, říkají jí Agoustvo. Na mapě by se hledala stěží, snad jenom na některé z těch, které samy kreslí a které se pak povalují po nemyslitelných koutech domu a dělají nepořádek. Ani google ji nezná: „Na váš předmět vyhledávání ‚Agoustvo‘ nebyl nalezen žádný odkaz, ujistěte se, že slovo je napsáno správně.“

Samozřejmě, že je. Ta země má vlastní pravidla, bezpochyby i ta pravopisná. Je tam počasí na kraťasy a na tričko, aby se lidé nemuseli ráno dlouho oblékat, po jahodách není kopřivka a angína tam byla vymýcena. Není tam David – to je ten klackovitý kluk odnaproti, co hází přes plot kameny.

Někdy jsou tam kovbojové (to když se předtím dívali na Mayovky) a někdy kořenářky (to když jsme nechali pohádkové knížky navrchu). Pokud se o kovboje a kořenářky rozhoří spor, řeší to děti s mazaností diplomatů – každý má najednou Agoustva svoji půlku a v té pochopitelně platí jeho představy. Dvě půlky Agoustva vedle sebe fungují s odlišnými obyvateli a na odlišných principech tak idylicky, že by reálný svět mohl závidět. Samozřejmě – dokud se děti o něco nepoperou.

Mít svoje místo, právě takové, jak se mi líbí a kde jsem dokonale šťastný, je touha ještě starší než sám apoštol Jan. A tak nacházím špetku ráje, nebeského Jeruzaléma, v ohybu cesty do pastvin, kde je jeden ten kámen porostlý mechem a borůvkami, kterým je tam horko, a tak jsou vždycky zralé jako první. Další je moje křeslo, s mým polštářem, prosím, které nevyměním ani za bránu z perel a sloupy z drahokamů.

A ještě sem tam mám pár koutků blaženosti, ale prozrazovat je tu nebudu, abych tam příště nenašla nějakého kovboje anebo kořenářku. „Představte si svoje místo, ideální krajinu,“ povídala kdysi paní, která nás v kurzu učila, jak odolávat stresu a vyčerpání a dalším ošklivým věcem. „Zavřete oči a vystoupejte do výšky. A přelétejte nad ní. Představujte si, co vidíte.“

Vystoupili jsme nad své kousky ráje, nad svá dokonalá města a poslušně si představovali. Když kouzlo skončilo, předvedla nám paní, jak blaženě přitom se zavřenýma očima zářily naše tváře – jako zlato a perly a jako drahé kamení. Ale tak jako svatý Jan, tak bychom to nejspíš zapsat neuměli.