Je to kolektivní dílo revírníka, myslivce, sedláka a lidové léčitelky, říká Tomáš Vorel o svém filmu Cesta domů

9. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tomáš Vorel

Kdyby se peníze na filmy daly sehnat v lese u veverky, neměl by režisér Tomáš Vorel důvod opouštět svou oblíbenou krajinu v okolí Rabštejna nad Střelou – místo, kde se odehrává i jeho prozatím poslední snímek Cesta domů. S Ondřejem Cihlářem mluvil ve Vizitce o inspiraci každodenními příběhy a taky o tom, že v letos padesátiletém divadle Sklep se v počátcích prosadil jen ten, kdo měl ostré lokty a dostatečně vysokou hladinu alkoholu v krvi.

Srázy jsou tam tak strmé, že to vylučuje těžbu dřeva a z lesa se tak stává prales. V řece Střele teče skutečně čistá voda a v jejím okolí můžeme potkat vydru i babočku osikovou. Zvlněný kraj západočeského městečka Rabštejn nad Střelou je už 30 let druhým domovem režiséra Tomáše Vorla, který do jeho bezprostředního okolí zasadil filmovou trilogii Cesta z města (2000) – Cesta do lesa (2012) – Cesta domů (2021). Právě třetí díl aktuálně vstupuje do kin.

Do kraje mezi Mariánskými Lázněmi a Rakovníkem se Vorel poprvé dostal jako dítě, jezdil za strýcem do nedaleké Černé Hatě. Okolí ho uhranulo, a když pak před třiceti lety řešil krizi spojenou s alkoholem i rozpadem vztahu, zamířil právě sem. „Bydlel jsem v autě, jídlo si dělal na ohni, běhal v lese a koupal se ve Střele. Našel jsem tu druhý domov a kamarády a vznikl tu taky nápad natočit Cestu z města, konfrontaci města a vesnice, technologií a lidí, kteří se živí rukama,“ říká.

Tady chodí myslivci oholení

Letošní třetím a závěrečné pokračování, které i tentokrát představí Vorlovy blízké spolupracovníky Tomáše Hanáka, Bolka Polívku a Evu Holubovou, natáčel v úzké kooperaci s místními. Nechtěl totiž zopakovat chyby z prvního dílu, kdy kupříkladu Milanovi Šteindlerovi v roli myslivce nechal zarostlou tvář. „Už Cestu do lesa jsem psal s místními, ale teď je to kolektivní dílo revírníka, myslivce, sedláka a lidové léčitelky,“ konstatuje. „S nimi jsem konzultoval, aby Polívka správně řídil traktor a můj syn dobře pracoval v lese.“

Film Tomáše Vorla Cesta domů se natáčel v Novém Dvoře u Žihle

Cesta domů je Vorlovým jedenáctým celovečerním filmem, přičemž jméno si na české scéně udělal už prvními dvěma snímky Pražská 5 (1988) a Kouř (1990). Pražská 5 měla být původně pěti klipy natočenými na videokameru, scénáře jednotlivých souborů – pantomimické skupiny Mimosa, baletní jednotky Křeč, recitační skupiny Vpřed, výtvarného divadla Kolotoč a divadla Sklep – ale nabobtnaly tak, že si Vorel na barrandovských studiích prosadil vznik filmu složeného z pěti povídek.

Nemáš tvrdé lokty, zapadneš pod skříň

O době vzniku obou filmů mluví jako o sérii náhod smíšené s touhou bavit se – a to hlavně sebe sama. „Tenkrát nikdo nečekal, že lidé ze Sklepa později na kulturní scéně zaplní kdejaké místo. My nechtěli dělat divadlo, umění, my se prostě chtěli bavit a být ožralí,“ vzpomíná. „Hráli jsme na skříni o rozměrech metr krát dva. Kdo nebyl hodně opilý a neměl lokty, ten doslova zapadl.“ Alkohol pak několika lidem ze společenství včetně samotného Vorla výrazně zasáhl do života, ostatně i proto se ze Sklepa v devadesátých letech stáhl. „Myslel jsem si, že Sklep zanikne, že zhasne, ale nedávno jsem byl na Besídce a viděl jsem, že je stále současnější, že nestárne. Je to zázrak. I já opráším kostým a ve Sklepě vystoupím. Myslím, že to divadlo tady bude napořád.“

Divadlo Sklep v devadesátých letech. Představení Mlýny.

Dílem zmíněné náhody bylo i Vorlovo angažmá v Mimose, k níž se v 80. letech připojil spolu s Davidem Vávrou. Jejich zájem o pantomimu vyvolala líčidla slavného klauna Marcela Marceaua, Do Prahy je přivezla tetička Davida Vávry, která pro Marceaua ve Francii pracovala. Hned po první pantomimické lekci zaujali vedoucího kurzu Zdeňka Běhala, jenž si je stáhl k sobě do souboru. S Mimosou pak, jak Vorel řekl, objeli celý svět.

Spustit audio

Související