Jan Jandourek: Tajemství je sladké

Tajemství pyramid stále probouzí otázky
Tajemství pyramid stále probouzí otázky

K lidské povaze patří zájem o to, co je uvnitř. Uvnitř čehokoli. Uvnitř Země, uvnitř člověka, v cizím bytě, v knize, v lidském těle, v truhle na půdě.

Prostě samé tajemství. Zvláště je dráždivé, když máme něco hodně dlouho na očích, je to velké a pořád nevíme, co se tam skrývá. Ideálním příkladem jsou pyramidy.

Podle napoleonské legendy se budoucí císař Francie vynořil z nitra velké pyramidy bledý a otřesený, když předtím strávil hodiny sám v královském sále. Nikdo nikdy nezjistil, co tímto mužem tak otřáslo, ale údajně ta epizoda změnila jeho život. Možná se tam nestalo vůbec nic a Napoleonovi se jen vynořily jeho vlastní představy.

Jan Jandourek: Právo nedělat nic

Odpočinek - relaxace

Jeden americký historik kultury se zamýšlel nad tím, proč kdysi Židé tak trvali na přísném dodržování pravidel sabatu.

Velká pyramida zvaná Cheopsova je pro takové zážitky ale ideální místo. Obrovská stavba, která byla postavena dvě a půl tisíciletí předtím, než vznikla Římská říše a stojí i jedno a půl tisíciletí potom, co tato říše zanikla.

Ve skutečnosti se ale uvnitř nenašlo nic pozoruhodného, aspoň nic, co by se dalo ukrást a prodat. Teď se však zdá, že není všem nadějím konec. Vědci loni za pomoci přístrojů měřících elementární částice zjistili, že stavba skrývá kromě dosud známých prostor ještě dvě další komory. Ta větší má výšku několik metrů a délku asi 30 metrů. Tam už by se něco vešlo.

Mohla by tam být tajná knihovna alchymických rukopisů, které by nám daly návod na prodloužení lidského života. Zbytky kosmické lodě mimozemské ćivilizace. Zasedací místnost tajného řádu, který řídí svět. Kdyby bylo nejhůř, tak aspoň nějaký banální zlatý poklad, pokud možno velký.

Jan Jandourek: Proč mají politici a herci zálibu ve své sociální bublině

Donald Trump, karikatura

Veřejně vystupující osoby bývají často pokládány za narcistní jedince. Tedy za lidi, kteří se vzhlížejí s nadprůměrnou zálibou sami v sobě.

Přiznejme si však, že ve skutečnosti nechceme vědět, co tam je. Půvabné je na tom jen to tajemství. Kdybychom našli jasné důkazy, kdo byl Jack Rozparovač, chytili lochnesku a umístili do bazénku v ZOO a našli svatý grál a dali na něj číslo popisné v Britském muzeu, byl by svět chudší.

Stejně jako kdyby se genetickými testy prokázalo, že T. G. Masaryk byl synem císaře Františka Josefa. Tak bychom to všechno věděli, dopsali do učebnic – a co dál? Dál už nic, nuda jako doteď. Vstát do práce, zaplatit složenky, vyměnit zimní gumy. Pak si přečíst v sobotní příloze, že lochnesku navštívila vévodkyně Kate a příšera i vévodkyně byly roztomilé.

Třeba to ale dopadne jinak. Do tajemné prostory v pyramidě spustíme vyvrtaným tunelem robota – a ten beze stopy zmizí. Sežralo ho něco? Je tam miniaturní černá díra? Svět by byl zase v pořádku.

Poznání je sladké, ale přiznejme si, že naše tvůrčí síly nejvíc probouzí nepoznané. Naštěstí toho ještě zbylo dost.