Jan Jandourek: Proč mají politici a herci zálibu ve své sociální bublině

16. srpen 2018
Donald Trump, karikatura

Veřejně vystupující osoby bývají často pokládány za narcistní jedince. Tedy za lidi, kteří se vzhlížejí s nadprůměrnou zálibou sami v sobě.

Není to jen dojem. Existují empirické průzkumy, které ukazují, že tyto rysy lidé v politice skutečně mají. A nejen tam. Jenže u herců, hudebníků a podobných profesí to nikomu moc nevadí. Přitom jde o výbavu, která k těm, kdo se na veřejnosti vystavují a živí se tím, patří.

Psycholožka Susan Kraussová se tímto problémem zabývala. Píše: „Na rozdíl od lidí, s nimiž se setkáváme v každodenním životě, veřejné postavy potřebují pozornost, aby byly považovány za úspěšné. Filmové hvězdy potřebují platící lidi, aby sledovali jejich filmy, zpěváci ty, kdo si stahují hudbu, nebo si kupují vstupenky na živé koncerty a hvězdy reality show svá vystoupení, aby se přitáhly masy ke sledování televize. 

Ranní úvaha Jana Jandourka: Všichni žijeme pod sopkou

Hlavní město Ekvádoru Quito je v těsné blízkosti aktivní sopky Cotopaxi

Není celkem nijak překvapující, že vybuchující sopka je považována za poměrně nebezpečnou část planety. Chrlí extrémně horkou lávu, vystřeluje balvany a vynese do atmosféry dusivý popel.

Politici dost podobně potřebují lidi, aby jim věnovali pozornost, ale víc než to, aby přeměnili svou pozornost ve skutečné hlasy. Mohou uspět pouze tehdy, pokud je lidé skutečně dost milují, aby pro ně hlasovali.“ Tolik názor odborníka.

V čem je tedy ten problém? V tom, jak dopadne člověk, který svému sebepojetí podlehl a zařídil podle něj svůj život. Otázka zní, jak se u lidí, jako jsou politici, podnikatelé, celebrity a sportovci jejich světy radikálně posunují.

Podle psycholožky takoví jedinci: „Vstoupí do ‚narcistické bubliny‘, samostatného malého vesmíru, kde lidi kolem sebe používají výhradně pro zajištění toho, aby byli šťastní, dobře živeni a oblíbení. Už se nemusejí starat o vlastní úkoly každodenního života, takže ti, kteří jsou uprostřed bubliny, nikdy nezažijí světské frustrace, když si hledají místo, objednávají se u doktora, vybírají si oblečení nebo vedou děti do školy a pořádají pro ně hry.“

Ranní úvaha Jana Jandourka: Sledujeme zvířata a myslíme si, že se chovají jako my

Lumík horský v severním Švédsku

Jak poznáváme stále více chování zvířat, zjišťujeme, že jsme si v mnohém podobní. To by ani nemělo být velké překvapení.

Jejich pomocníci se pro ně stanou zrcadlem, které jim všechno odráží zpět v příjemném světle. Buď ze strachu, že by byli propuštěni, nebo ze skutečné  úcty k šéfovi, je tito poradci ochraňují před tím, co by mohlo být znepokojující zprávou nebo kritikou z vnějšího světa. 

Ptát se, jestli byli už předtím takoví a vytvořili si své prostředí, nebo je ono samo zpětně tak dotvořilo, se podobá problému, jestli bylo dříve vejce nebo slepice. Jisté je, že takové bubliny existují a jsou dost riskantní. Stejně tak je ale dost pravděpodobné, že bubliny se nenafukují jen zevnitř, ale také zvenčí. Pokud mají tito herci na veřejné scéně úspěch, je to tím, že stále mají publikum. Stvořili jsme si je sami, tak se nedivme.

Spustit audio
autor: Jan Jandourek