Jan Jandourek: Sledujeme zvířata a myslíme si, že se chovají jako my

17. září 2018
Lumík horský v severním Švédsku

Jak poznáváme stále více chování zvířat, zjišťujeme, že jsme si v mnohém podobní. To by ani nemělo být velké překvapení.

K těm podobnostem ale patří i to, že někdy jim připisujeme chování, které je spíše lidské.

Tak například existuje mýtus, že lumíci, malí hlodavci, páchají hromadnou sebevraždu tím, že se vrhají z útesů do moře. Jak nám sděluje vševědoucí Encyclopedia Britannica, v 17. století přišel jeden přírodovědec se sdělením, že lumíci se někdy z ničeho nic objevují ve velkém množství a zdánlivě z ničeho, takže došel k závěru, že zvířata spontánně vznikají někde na obloze a pak padají na zem jako déšť. Někteří lidé si také mysleli, že lumíci explodují, pokud se naštvou. Je pravda, ž tato zvířátka prý dovedou být vzteklá, ale tvrzení o jejich doslovné výbušnosti má základ v nálezech jejich zdevastovaných pozůstatků po bojích s jinými lumíky.

Jan Jandourek: Proč mají politici a herci zálibu ve své sociální bublině

Donald Trump, karikatura

Veřejně vystupující osoby bývají často pokládány za narcistní jedince. Tedy za lidi, kteří se vzhlížejí s nadprůměrnou zálibou sami v sobě.

Existuje ale jeden mýtus, který žil mnoho let. Každých pár let prý stáda lumíků páchají masovou sebevraždu tím, že skáčou ze skal na pobřeží do vody. Prý je tak popohání instinkt, když se moc přemnoží. Je to ale výsledek nedokonalého pozorování. Lumíci mají každé tři nebo čtyři roky velký populační boom a když je jich moc, hledají nové oblasti pro své přežití a protože dovedou plavat, volí cestu přes vodu. Při tom se někteří utopí.

Tady ale popisujeme spíše lidské chování. Teorie o tom, že se lidstvo jednou přemnoží a nebude mít co jíst, tak jednoduše neplatí. Tento vývoj se očekával v Evropě, kde dnes nemáme problém ani s přemnožením, ani s nedostatkem potravin. Rozhodně také není prokázané, že by třeba lidé páchali sebevraždy, když se jich hodně narodí. V tom nejsme od lumíků odlišní.

Ranní úvaha Jana Jandourka: Všichni žijeme pod sopkou

Hlavní město Ekvádoru Quito je v těsné blízkosti aktivní sopky Cotopaxi

Není celkem nijak překvapující, že vybuchující sopka je považována za poměrně nebezpečnou část planety. Chrlí extrémně horkou lávu, vystřeluje balvany a vynese do atmosféry dusivý popel.

Lišíme se ale v tom, že různé kolektivní choutky mohou vést ke kolektivnímu zániku. Vidíme to třeba u sekt, kde pod vedením vůdce odejde dobrovolně ze života najednou třeba několik desítek lidí. Postihnout to může i celé národy, které si mizerné vůdce dosadí do čela a pak tím sami na sebe přivolají hořký konec.

Viděli jsme to na příkladu nacistického Německa, expanzivního Japonska a dnes se můžeme ptát, jestli podobný osud na sebe nepřivolávají třeba lidé v Severní Koreji. Tam se jich ovšem nejspíš na jejich osud nikdo neptá. Nemusíme ale hned myslet na vzdálené diktatury. Stádní myšlení a jednání můžeme pozorovat i kolem sebe.

Když už nám ale věda ukázala, že ani lumíci se nechovají jako blázni, máme snad naději, že bychom to jako lidé mohli zvládnout také.

Spustit audio
autor: Jan Jandourek