Jan Bělíček: Žena, díky níž získala pohádka o americkém snu hloubku a pravdivost

Původně jsem měl za to, že nedávno vydaný český překlad románu Lízni si a hrej od Martina Pokorného je vůbec prvním textem Joan Didion převedeným do češtiny. Po chvilce pátrání se ovšem ukázalo, že existuje i česká verze ceněné autobiografické prózy Víc než další den od Jarmily Emmerové, za nějž Didion dostala v roce 2005 prestižní National Book Award. Nepamatuju si ale, že by se o této knize u nás nějak významněji mluvilo.

Čtěte také

Jan Bělíček: Sto let Švejka – antiideologického románu říznutého dadaismem

Ani překlad jejího druhého románu z roku 1970, který vyšel možná až pod trochu moc karbanickým názvem Lízni si a hrej, nejspíš nevyvolá kdovíjakou senzaci. Přesto nám už poměrně jasně představuje jednu z nejdůležitějších amerických spisovatelek, novinářek a esejistek druhé poloviny 20. století, k níž se odkazuje už několikátá generace amerických literátů. Už samotná tato reputace, která autorku předchází, v člověku vzbuzuje zájem.

Co americkou literární scénu na Joan Didion tolik fascinuje? To lze z této prózy docela jednoduše vyčíst. Kniha prý Didion definitivně přesvědčila o tom, že jako spisovatelka za něco stojí. V mnoha ohledech je vlastně takovým ženským protějškem zakladatele gonzo žurnalistiky Huntera S. Thompsona. Oba prosluli především jako novináři, reportéři a esejisté a přinesli do tištěných periodik silně subjektivní psaní na pomezí literatury a publicistiky. Huntera S. Thompsona čeští čtenáři znají jako autora knižní předlohy slavného filmu Strach a hnus v Las Vegas s Johnny Deppem a Benicio Del Torem v hlavních rolích.

Čtěte také

Jan Bělíček: Překlad je vždy násilím, ale literární průmysl být násilný nemusí

A to je další věc, která je spojuje. Přestože Hunter S. Thompson i Joan Didion prožívají mládí v 60. letech a pozorně sledují velké vzepětí hnutí za občanská práva, éru hippies, volnou lásku a svobodné nakládání se zakázanými substancemi všeho druhu, oba začínají mít velké jméno až na začátku 70. let. Hunter S. Thompson ve Strachu a hnusu v Las Vegas mluví o „vysoké a překrásné vlně“, na níž generace 60. let surfovala a která se na konci této dekády roztříštila o horizont a nenávratně zmizela.

Namísto euforie a pocitu „nevyhnutelného vítězství nad silami Zla a starého světa“, přišla deziluze sebedestruktivních 70. let. A přesně do této atmosféry čtenáři vstupují i v románu Lízni si a hrej Joan Didion. Najdeme v něm podivné milostné a partnerské vztahy lidí z filmové branže v Hollywoodu, jejichž chování, motivace a často i samotné dialogy není úplně jednoduché pochopit. A není to tím, že by byl styl Joan Didion příliš složitý a nesrozumitelný. Jen není jednoduché se do světa jejích postav vcítit. Jejich interakce s okolním světem jsou vyšinuté, temné a zraňující, přestože samotný obsah knihy je víceméně civilní a popisuje každodennost popkulturní smetánky ve státech Kalifornie a Nevada. I Joan Didion se ostatně narodila v kalifornském Sacramentu a cit pro působivé zaznamenání unikátní a zároveň banální americké reality je něčím, co ji proslavilo.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jsme připraveni na emocionální dějiny poválečného Československa?

Hned několik generací autorů a autorek ale ovlivnila hlavně svým originálním, úsporným a zároveň dynamickým stylem, který nechává čtenáři obří prostor pro imaginaci, ale zároveň výstižně zaznamenává zdánlivě nepodstatné detaily, významové kontrasty uvnitř děje i psychické rozpoložení postav. Zatímco Hunter S. Thompson ukazuje odvrácenou stranu amerických příběhů o nevázanosti, svobodě a především americkém snu, v němž může být šťastný a úspěšný opravdu každý, Joan Didion se v próze Lízni si a hrej dívá za oponu blyštivého života filmových režisérů, herců, hereček a dalších hvězd. Její totiž jasné, že za každou superstar se skrývají stovky a tisíce neúspěšných se smutnými a často tragickými osudy.

S autory a autorkami typu Joan Didion a Hunter S. Thompsona zkrátka příběhy, které si americká společnost říká sama o sobě, konečně  získávají hloubku a autentičnost. A to je ostatně taky nejlepší odpověď na to, proč je i ve svých 86 letech Joan Didion stále nezpochybnitelnou legendou americké literatury.