Jan Bělíček: Sto let Švejka – antiideologického románu říznutého dadaismem

Pro někoho je hlavně humoristickým románem, na jehož anekdoty navazují Voskovec s Werichem a Divadlo Járy Cimrmana. Pro někoho je naopak Švejk symbolem české nízkosti a vychytralé povahy, která se dokáže adaptovat na jakoukoliv situaci.

Čtěte také

Jan Bělíček: Překlad je vždy násilím, ale literární průmysl být násilný nemusí

Zvláště únavné je ohánění se švejkováním jako nějakým typicky českým rysem, v němž se spojuje zbabělost s vypočítavostí. Není mi úplně jasné, odkud se všechny tyto fantazie vzaly. A teď, když jsem si Švejka přečetl podruhé, tomu rozumím asi ještě míň.

Zato jsem si ale vzpomněl na profesora Josefa Vojvodíka, který nám na seminářích říkal, že Haškův Švejk je zřejmě jediným českým literárním dílem, v němž můžeme najít prvky dadaismu. Myslím, že se tím podstatě Haškova románu přiblížil mnohem více než všichni ostatní. Dadaismus vzniká někdy v roce 1916 ve švýcarském Curychu, kam se sjela celá řada evropských intelektuálů a umělců, aby zde kolektivně zapomněli na právě probíhající světovou válku. Protiválečné postoje tento umělecký směr v podstatě zrodily. Nezůstalo ale jen u války. Ze slavného klubu Cabaret Voltaire zaútočilo dada s nihilistickou razancí na celý tehdejší svět jako na přežívání systému, který už nedává žádný smysl. Haškův román vlastně nedělá nic jiného. Snad jen s tím rozdílem, že se zaměřuje na Rakousko-uherskou monarchii.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jsme připraveni na emocionální dějiny poválečného Československa?

Hašek ji vykresluje jako zcela nefunkční byrokracii, která je svázaná absurdními vnitřními pravidly a nedokáže nikdy zajistit to, co je zrovna nejvíce potřeba. A mezi tím vším se plouží Josef Švejk se svým dobráckým a bezelstným obličejem a vytahuje ze svého rezervoáru jednu podivuhodnou analogii za druhou, v níž velké dějiny srovnává s bizarními příběhy z pražských ulic. Už jen tím dokáže čtenáře zaskočit a rozesmát.

A nejen čtenáře. Čím více se blíží válečné frontě, tím více si Švejkovy historky vychutnává i nadporučík Lukáš, který jeho přítomnost intenzivně vyhledává, přestože svůj zájem a fascinaci Švejkem špatně maskuje za to, že ho označuje za blbce a hlupáka. U toho to ale nekončí, a přestože se o Švejkovi často mluví jako o zbabělci, této postavě rozhodně odvaha nechybí. Nebo je to jen absence pudu sebezáchovy? Švejk jde i na téměř jistou smrt spokojeně a s úsměvem na tváři a nadšeně plní hloupé rozkazy svých nadřízených.

Čtěte také

Jan Bělíček: Boženě Němcové dlužíme svět, v němž chtěla žít

A v tom podle mě spočívá druhá důležitá rovina tohoto románu, o níž mluví třeba i slavný slovinský filozof Slavoj Žižek. Postava Josefa Švejka je ve své podstatě subverzivní a její podvratnost spočívá především v tom, jak obnažuje ideologii. Dokáže totiž zviditelnit každý ideologický blábol a to takovým způsobem, že se popadáte za břicho. V románu se třeba velmi často krouží kolem hrdinských příběhů umírajících vojáků. Vojáci sice přicházejí o život v šílených bolestech, ale jejich hrdinská oběť žije dál v příbězích, které šíří vojenská propaganda i denní tisk.

Nejdokonaleji ovšem absurditu a směšnost takových historií v knize neodhaluje Josef Švejk, ale trochu nenápadná, i když nesmírně zajímavá postava jednoročního dobrovolníka Marka. Ten se v samotném závěru románu stane kronikářem pluku a začne do ní několik kilometrů před bojištěm zapisovat, jakou hrdinnou násilnou smrtí ten který člen mužstva už brzy zemře. A vojákům samozřejmě mrzne úsměv na tváři.

Čtěte také

Jan Bělíček: Když je soused terorista a i rozhovor o počasí se může proměnit v násilí

Ztotožňovat postavu Švejka s Jaroslavem Haškem je samozřejmě nesmyslné. Kdybych chtěl Haška v tomto románu někde hledat, ukázal bych právě na dobrovolníka Marka. Tento student filozofie, alkoholik a cynik s literárním talentem totiž dělá v malém to, o co se Hašek pokouší v celém tomto geniálním díle. Přináší ostatním humor, z něhož mrazí, a ukazuje na směšnost válečné ideologie, která posílá lidi na smrt, a to bez jakéhokoliv hlubšího důvodu.