Jan Bělíček: Překlad je vždy násilím, ale literární průmysl být násilný nemusí

Na přítomnost poezie ve veřejném prostoru nejsme zvyklí a Amanda Gorman publikum překvapila svižným, deklamativním výkonem, který kladl důraz na rytmus, gesta a frázování. Možná právě proto nám všem uvízla v hlavách. Neexistovalo světové médium, které by se jejímu výkonu nevěnovalo.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jsme připraveni na emocionální dějiny poválečného Československa?

Její vystoupení jako by mělo spíš blíže k slam poetry než k tomu, co běžně chápeme pod slovem poezie. Právě to asi znechutilo některé kritiky a čtenáře, kteří od básně očekávají sofistikované zachycení jedinečných zkušeností a epifanií, experimenty s jazykem a formou a složitá symbolická sdělení přetékající významy. Amanda Gorman naopak vychází z tradice básní psaných pro mluvený přednes, kde je kladen veliký důraz na rytmicky vybroušenou a dynamickou performance. Tyto dva přístupy k veršům jako by spolu při hodnocení jejího výkonu neustále soupeřily. Byla to ale v podstatě jen jediná a docela nevýznamná kaňka na jejím vystoupení.

Holandské nakladatelství Meulenhoff – jako mnohá jiná po celém světě – okamžitě začalo chystat překlad inaugurační básně a debutové sbírky a svěřilo ho transgender osobě Marieke Lucas Rijneveld nedávno oceněné prestižní Mezinárodní Man Bookerovou cenou za prózu Nepohodlí večera. Rijnevald se neidentifikuje jako žena, ani jako muž, mluví o sobě ve třetí osobě a množném čísle a tento text se to pokusí respektovat.

Čtěte také

Jan Bělíček: Boženě Němcové dlužíme svět, v němž chtěla žít

Brzy po oznámení autorství překladu se na sociálních sítích vyrojila řada komentářů zpochybňujících to, jestli by měli básně překládat právě Rijneveld. A to i přesto, že Amanda Gorman s výběrem Marieke Lucas Rijneveld souhlasila. Někde se dokonce píše, že si Rijnevald sama vybrala. Jenomže řada holandských umělkyň se nechala slyšet, že v Nizozemí je hned několik autorek neevropského původu, které by tyto básně zvládly přeložit stejně dobře jako Rijneveld, ne-li lépe. Vše vyvrcholilo článkem lifestylové novinářky Janice Deul pro prestižní liberální deník Volkskrant, v němž se ptala, jestli by básně Amandy Gorman neměla přeložit spíš „mladá a nezpochybnitelně černá umělkyně mluveného slova“. Marieke Lucas Rijneveld byli touto reakcí šokované a od překladu odstoupili.

Mohli bychom celou kauzu odsoudit jako další nesmyslnou bitvu v kulturních válkách dneška, ale otevírá i podnětné otázky. Pochopit zákonitosti jazyka, dějinný a společenský kontext, tradici, autorskou imaginaci a světonázor patří mezi zcela základní výbavu každého dobrého překladatele nebo překladatelky. Překlad je něčím, co nám zprostředkovává kontakt s jiným, neznámým. Nepředpokládá jen dokonalou znalost všech aspektů originálu, ale také schopnost co nejautentičtěji a nejvýstižněji přenést obsah i formu originálu do jiného jazykového a kulturního kódu. Je potřeba skvěle chápat a znát i publikum, pro které text překládáme a vědět, jak na něj sdělením zapůsobit. Proces překladu je vždy nutným násilím a nikdy není dokonale věrný. Pokud se na spor díváme touto perspektivou, působí protistrana nutně upjatě, hnidopišsky a zabedněně, zvlášť pokud si Rijnevald skutečně vybrala sama Amanda Gorman.

Čtěte také

Jan Bělíček: Proč literaturu tak fascinují epidemie smrtelných nemocí?

Právě proto ale případ moc nesouvisí s afroamerickým hnutím Black Lives Matter a je potřeba ho chápat v kontextu mocenských vztahů na holandské literární scéně. Tedy jako součást snahy některých holandských autorek vybojovat si rovné příležitosti pro svou tvorbu. Spojené státy nejsou jedinou zemí na světě, kde momentálně řeší etnické nerovnosti a otrokářskou nebo koloniální minulost. Spor o Amandu Gorman je tak spíš výrazem vnitřních rozporů uvnitř holandské společnosti a s uměním překladu či s literárními hodnotami toho nemá moc společného. Spíše než literatury samotné se aktuální hádka dotýká problémů místního literárního průmyslu, v němž stále panují poměrně velké nerovnosti. Rijnevald jsou v tom každopádně nevinně. A kromě toho by se možná jejich sofistikovaná a křehká imaginace k dynamickému a přímočarému stylu Amandy Gorman zase tak moc nehodila.