Jack staví dům. Retro psychopat padá do negace

4. říjen 2018
Z filmu Jack staví dům, režie Lars von Trier

Dánský režisér Lars von Trier sází ve svém novém filmu na jistotu – na nadčasové lidské démony a psychopatické extrémy.

Dříve si svůj „fame“ dánský filmař dokázal vysloužit výhradně skrz šokující kombinaci syrovosti a magie v originálním rukopise, silnou výpovědí a reflexí doby především 80. a 90. let, a dalšími, úhybnými proměnami stylu, dotýkající se samotné povahy audiovize a jejich hranic. Kulturní fenomén Dogma 95, k němuž svedl skupinu generačně spřízněných tvůrců, byl výrazem aktivizující, radostné hry, která do koloritu postmoderního umění v druhé epoše nových národních vln v 90. letech příznačně zapadá, a zpětně lze tuto etapu ve von Trierově kariéře poměřovat jako rozhodně podnětnou i stylisticky inspirativní výhru. Obstrukce a formální limity, které si Lars von Trier a jeho kolegové navzájem ordinovali v reakci předchozí „hříchy“ hýřivého stylu a pronikání silného egoismu do samotných děl, mohly se v ideální podobě stát základem takového typu filmů, které budou ryze kolektivní a anti-auteurské. Paradoxy konceptuálního nápadu, který ztroskotal naopak dík silné autorské vynalézavosti, jak pravidla obejít, cestu minimalizované kinematografie nakonec neposunuly dál, ale jistě ji pomohly alespoň teoreticky spolu-definovat. Tento příběh o Dogma 95 se nyní ve filmografii von Triera skví jako memento, jemuž jako by nebyl v poslední době vzdálenějším tvůrcem nikdo jiný než sám jeho iniciátor.

Z filmu Jack staví dům, režie Lars von Trier

Výkon totální autorské dominance

Od Melancholie (2011) či již Antikrista (2009) jsou nové von Trierovy opusy nesmírně barvitými, formalistními, a nepokrytě až „fašistickými“ výkony autorské dominance – režisér má pod kontrolou všechny složky, tahá za nitky postav-loutek, manipuluje s vyprávěním i jeho možnými interpretacemi, a dokonce, nejen pomocí marketingového obrazu, až úpěnlivě předurčuje, co si o díle může myslet divák. Styl novinky Jack staví dům, který je možný pracovně popsat jako digresivní (odbočkové) vyprávění a který von Trier představil v Nymfomance (2013), se stává metodou, která je vnějškově atraktivní, ale zevnitř jí skrz neomezenou, nesnesitelnou možnost rozbíhavosti hrozí vpád závor slepé cesty.

Masový vrah a „zvrhlý” umělec-stavitel domu Jack, v podání Matta Dillona, ve filmu jako vypravěč vede průběžný dialog se svým posluchačem, patřícím taktéž do fikčního světa filmu, ale symbolicky zastupujícím i pozici diváka, zvídavého a poměrně krotce trpělivého. Metodicky tak lze film sledovat jako jakési auto-terapeutické, esejistické monodrama von Triera promlouvajícího zpoza čtvrté stěny plátna přímo k nám, k publiku. Jackovi ona postava mystického naslouchače, mefistotelského Virgila v podání Bruna Ganze, jehož původem je, jak se spolu s hříšníkem, dozvíme, zasvětí jako z proslulé Danteho Božské komedie, po většinu času spíše sekunduje a neponouká jej k převratným obratům v úvahách o smyslu či etice sběratelsky vášnivého vraždění. V klíčových chvílích, když se však Jack dotýká hrany tabuizovaných přirovnání umění zabíjet k vysoké kultuře, jako by ráznějšími reakcemi mluvil přímo za nás – von Trier jej tak předem ztotožňuje s těmi, kdo v osobně čteném díle ucítí tolik temnoty, vnitřních démonů a zla, že za něj původce nesmlouvavě odsoudí k průchodu peklem a k pádu do hlubin.

Z filmu Jack staví dům, režie Lars von Trier

Vypočítaná zvrhlost

Když byl Jack staví dům letos představen v Cannes, mimo soutěž, zato s marketingově vděčným varováním na vstupence - tvrdicím, že film zobrazuje explicitní násilí v nebývalé míře – publikum se otevřených reakci nevzdávalo a ze sálů mizely desítky i stovky hlav, dávno před pointou. Čím je film tolik vybočujícím, tolik provokujícím, tolik rozdělujícím? Autoritativním stylem nebo tématem? Odtud právě bije do očí jako na provokující výstavě „zvrhlého umění” problém: ono podezření z vypočítavosti von Trierovy tvorby. Ať už je to nymfomanie, nebo nyní psychopatismus, který se u Jacka projevuje nutkáním k činnosti masového vraždění vedoucího k vytvoření absurdního konceptuálního uměleckého díla, snad po vzoru holocaustu a nacistických „kumštýřů”, na jejichž neblahé pověsti svou provokativní auru von Trier přiživuje (vzpomeňme canneský skandál při uvedení Melancholie), oba tyto fenomény jsou běžnou společností chápány jako krajní, nepřirozené.

Z filmu Jack staví dům, režie Lars von Trier

Únavně bezemocionální Jack

Von Trier na sebe v rozhovorech explicitně prozrazuje, že se potýká s depresemi, nevyrovnanosti, vnitřní krizí, říkal to už při uvedení ibsenovskeho Antikrista, kterého ovšem zpětně lze vidět jako sice film o zlu, zato krásný a směřující k explozi ozdravné naděje. Stejně jako Melancholii nutno cenit jako ryzí operu o konci světa, plnou magie psychologického napětí à la Bergman mezi dvěma rovnocennými protagonistkami, a se strhující wagnerovskou gradací, jíž se lze snadno podvolit. Vše v jeho novém filmu skoro až s chladným výsměchem chybí. Von Trier v osobním portrétu vraha sází na procesualitu, která mu nad vybranými pěti incidenty, pěti příklady vražd - záměrně ve většině případů “naivních”, podvolených žen – umožňuje vést ony analytické, komparativní, kunderovské, kunsthistorické rozvahy. Celá kompozice se však vzhledem k své nehybnosti stává brzy poměrně předvídatelnou a únavně bezemocionální. To, co si uvědomují tak rozdílné projekty jako legendární McNaughtonův Henry: Portrét masového vraha (1986), Fincherův Sedm (1995) nebo i nedávná Já, Olga Hepnarová (2016), psychopaticky profil lze intenzivně probádat i skrz chronologickou naraci, která navíc film vyzbrojuje energií napětí i možností vidět případ v širších, například dobových souvislostech. Jelikož o Jackovi víme od prvních momentů, že trpí OKP, strachem z nečistoty a psychopatismem, jako by se tím jeho vnitřní tajemství a žánrový potenciál nadobro uzavřel. Jediná proměna se odehrává až v poslední půlhodině celkově dvou a půlhodinového maratonu. Jenomže i inspirační zdroj epilogu – cesta peklem, po vzoru mnohých středověkých a renesančních výtvarných i literárních námětů – je natolik ikonickým obrazem, že se ani zde nedočkáme příliš imaginativních proměn…

Lars von Trier: Rád bych viděl víc pekla. I když v něj nevěřím

Lars von Trier

Česká kina promítají nový film režiséra Larse von Triera Jack staví dům. Se slavným a skandálním Dánem jsme mluvili o jeho novince, MeToo kampani, nutnosti provokovat i o pekle.

Žádný pomník, jen křehký domeček

Von Trierův psychopatismus a touha po šokování se silně neguji navzájem: sám ve filmu Jack rozvádí téma negativní povahy filmového materiálu, tedy skutečnost, že v negativu je obraz světla tím nejtemnějším bodem. Jako by měla každá pozitivní stránka života či tvůrčího výboje v sobě zárodek své vlastní nicoty - řekněme “únavy materiálu”. Opakuje Dán podruhé, po Nymfomance, obdobný plán a vrací se k retro-hávu a lokální nekonkrétnosti, aby se vyhnul tématu současné Evropy? Nikoli tedy náhodný moment, dle některých kritiků “bilanční” montáže z dřívějších von Trierovych filmů, který se v Jackovi objevuje, ale opakovaná sázka na nadčasové lidské posedlosti a démony jako by potvrzovala dobrovolný autorův eskapismus a odebírání se do uzavřenosti vlastního eklektického světa. Lars von Trier si novým filmem sám sobě nedokázal zamrazit pomník, ale jen křehký hravý domeček, v němž se bez rušení může schovat před převratnějšími výzvami.

 

Spustit audio
autor: Matěj Nytra

Související