Rozložená Evropa bez Happy Endu? Nový film Michaela Hanekeho je trpká satira
Nihilismus, nebo realistický náhled? Snímek Michaela Hanekeho Happy End přichází do českých kin.
Evropu je potřeba znovu promyslet. Cynismus elit a tak zvané moderní buržoazie určuje tempo rozevírajících se nůžek a dělení vrstev společnosti, vzrůstání strachu a iracionálních hrozeb z cizího. Sebezáchovná uzavřenost až sobeckost individualit je krizovým problémem současné společnosti, z níž je upřímně vhodné možná jen navždy zmizet. Takový náhled na Evropu jako by nejnovější snímek rakouského kontroverzního filmaře Michaela Hanekeho prezentoval. Svou kritickou, sebe-reflexivní perspektivou je film – stejně jako jeho předchůdci – opět syrově nekompromisní. „Netočím o stále týchž tématech, ale o témže prostředí, které sám nejvíc znám,“ říkám autor. Chtít po účastníkovi elity filmařské scény, jehož pravidelně hostí festival v Cannes, držiteli Oscara či Evropských filmových cen a v současnosti rezidenta francouzské arthousové produkční péče pohled do jiné sociální sféry, za okraj, který je jemu samotnému vzdálený, je utopickým nárokem a nadbytečnou výtkou.
Michael Haneke: V nejnapínavějších okamžicích se lépe dostáváme k pravdě
Michael Haneke je jeden z nejzásadnějších filmařů současnosti. Ve vltavské Čajovně mluví o svém zatím posledním filmu Láska, o filmování utrpení, o neochotě sám sebe interpretovat, o klasické hudbě a zvukové stopě svých filmů. I o filmu jako řemeslu.
Happy End je filmem především ironickým a sebereflexivním v tom, jak se tvůrce dokáže s tímto osobním vymezením vypořádat. Řada kritických ohlasů na snímek vyčítá Hanekemu sázku na jistotu, opakování vlastních postupů – metody chladného pozorování neduhů, hříchů a patologií (nejen) evropské společnosti. Jako by Haneke opět vsadil na osvědčený recept, s cílem dosáhnout dalších globálních úspěchů. S neschopností či nechutí posunout se esteticky, žánrově – či snad myšlenkově. Proč ovšem takový krok po tvůrci žádat? Haneke je členem generace moderní angažované a nejen vůči domovině kritické rakouské tradice: podobně jako divadelní či literární tvůrci Thomas Bernhard, Elfriede Jelinek, Peter Handke, Werner Schwab či filmař Ulrich Seidl si v kariéře upevnil vlastní jasný rukopis. Jednotlivá díla jsou si mnohdy podobná – mění se konkrétnost probíraného fenoménu. Jazyk a forma působí jako neměnné.
Film-puzzle, skládačka situací
Ano, Haneke i v Happy Endu využívá optiku distancovaného pozorovatele realistického dění. Kruté situace, vyhrocené dialogy až hádky, emoce projevované ve chvílích tísně, sílící napětí gradující v (absentující) pointě v chronologii fragmentů nehody se skládají a mísí do sebe. Happy End je natočený jako film-puzzle, skládačka situací. Jako síť autonomních epizod, které podobně jako třeba v některých Kunderových románech propojují společné metafory, činy, slova a především postavy. Je nutné je vnímat jako archetypy – nikoliv ucelené, psychologicky pestré charaktery, jejichž životní příběh by vyprávění empaticky rozkrývalo. Zestárlý, bezvládný Georges usazený na vozíku, v podání Jeana-Luise Trintignanta, je mužem-svědomím v prostředí jedné rodiny lepší společnosti. Jeho funkcí je nastavovat problémům, které mladší část rodiny provázejí, deziluze-plné zrcadlo. Georges si nepřeje nic jiného, než ze světa odejít, nechat se zabít, zvládnout sebevraždu, ztratit se, následovat svou zesnulou ženu, a mít klid. I kdyby se mu to podařilo, žádný happy-end to pro rodinu – i samotnou portrétovanou Evropu – neznamená. Nihilismus, nebo realistický náhled? Ztotožňuje se právě s ním Haneke nejvíc? Mladá Eve, jeho vnučka, udivuje především pevným výrazem až psychopaticky strnulé, soběstačné dědičky všech rodinných traumat. Její setkání s dědou, které nastane poté, co se část rozložené rodiny přestěhuje do Calais, místa aktuálně známého jako jedno z ohnisek uprchlické krize, ji v jejích sklonech k sebe-krutosti podněcuje k akcím. Dialogy, které mezi Georgesem a vnučkou probíhají, jsou mistrnými mini-hrami, jejichž sledování se stává uhrančivým zážitkem. Otec Eve Thomas je zosobněním dominantního, ale selhávajícího, kariérně závislého evropského „bílého muže“, uzavírajícího se do krize osobních problémů, které nedokáže řešit narovinu. A stejně jako jeho sestru Anne (Isabelle Huppert) všechny obklopuje cynický postoj vůči perifernímu dění v Calais, kde se bez pozornosti toho času rojí zástupy imigrantského zoufalství…
Hranice vážnosti a nadsázky se rozplývají
Dané typy postav skládají dohromady plnou kolekci symptomů a krizí rodinné jednotky. Haneke nezkoumá ani tak otázku elit, jejímž problémem by byla neschopnost probořit společenskou bariéru a vylít se se svou pravdou ven. Počínání rodiny zde reprezentuje především soubor příčin, jakými se elita od komplexní společenské situace odstřihuje. Když dojde při slavnostní hostině, umístěné v klíčovém finále filmu, k protrhnutí hráze, rodina se ze všech sil snaží nepohodlnou situaci nikoli přijmout, ale potlačit. Syn Pierre, alkoholik, je v situaci vnímán jako „černá sova“ rodiny a jeho drzý akt přivést na hostinu několik tmavých těl uprchlíků vyvolává čirý povyk a hysterii. Kino se směje, kritika se směje! Příliš doslovný a přímočarý obraz? Vědomé vyhrocení tématu? Jde o zoufalé a od Hanekeho koneckonců již očekávatelné gesto na hranici pseudo-angažovanosti?
Isabelle Huppert: Haneke s lidmi vždycky znovu zatřese
Slavná francouzská herečka o sobě říká, že je příliš líná na to, aby pronikla do fungování sociálních sítí. Popisuje, jak probíhá její spolupráce s Michaelem Hanekem, a to nejenom na novince Happy End, která právě vstupuje do českých kin. A v rozhovoru pro Vltavu mluví o slávě i o tom, že svoje filmové postavy vůbec nemusí mít ráda.
Jistě hraniční moment: ovšem klíčový pro celé zpětné čtení filmu. Bariéry ve společnosti se málem protrhly, hranice vážnosti a nadsázky se tekutě rozplývají. Pro někoho z diváků může jít o ironický, nebo naopak akademicky „přemyšlenou“ trefu žánru. Ovšem Happy End je satira – film vymyšlený a zrealizovaný metodou, která možná jako jedna z cest je pro současnou analýzu evropských krizí nejplatnější. Závažnost skrz hranici smíchu a absurdity!
Kdo ze současných mistrů evropského artového filmu tohle umí?
Od „starého“ tvůrce až formalistně se tvářící dílčí postupy – implantování epizod natočených Eviným iPhonem – jen samy podtrhují vědomou vykonstruovanost veškerého dění. Forma uzavřených epizod, které se ve skládačkové síti propojují i oddělují navzájem, zvýrazňuje přítomnost autora. Haneke se po řadě nejúspěšnějších, divácky tradičněji vyprávěných filmech – jako je Bílá stuha či naposledy komornější Láska – vrací k vlastním kořenům subjektivního organizátora spletence situací, k pozici psychologa a analytika významy zahlcených a symptomatických dějů. Happy End je novou verzí zřejmě nejoriginálnějšího filmu 71 fragmentů chronologie náhody – natočenou ze stupínku filmařské elity, který je ovšem přiznaný. Film upozorňuje, kam se jeho autor kariérně vyšplhal – a zároveň ukazuje schopnost vnímat daný posun sebe-kriticky. Kdo ze současných starých mistrů evropského artového filmu – ať už je to Wenders, Almodóvar či také Lars Von Trier – se této racionality a jisté pokory dokáže stále držet?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
