Isabelle Huppert: Haneke s lidmi vždycky znovu zatřese

31. leden 2018
Isabelle Huppert:, Happy End

Slavná francouzská herečka o sobě říká, že je příliš líná na to, aby pronikla do fungování sociálních sítí. Popisuje, jak probíhá její spolupráce s Michaelem Hanekem, a to nejenom na novince Happy End, která právě vstupuje do českých kin. A v rozhovoru pro Vltavu mluví o slávě i o tom, že svoje filmové postavy vůbec nemusí mít ráda.

0:00
/
0:00

Drama Happy End je sondou do života jedné „lepší” evropské rodiny, kterou pozoruje se svébytným a velmi trpkým smyslem pro humor. Tentokrát se děj odehrává převážně v sídle rodiny Laurentových v Calais, městě, které je jedním z neuralgických bodů migrace v Evropě. Neurotičtí a sebestřední členové rodiny jsou zahleděni do nevěr, komplotů a iluzí o vlastní výjimečnosti. A Haneke pomalu odkrývá jejich temná tajemství. Happy End je už čtvrtou spoluprací Michaela Hanekeho s herečkou Isabelle Huppert, která se objevila v jeho předchozích snímcích Pianistka z roku 2001, dále Čas vlků a Láska. Slavná francouzská herečka, hrající často přísné, tvrdé anebo perverzní ženy, je známá i z filmů Claire Denisové, Francoise Ozona, bratrů Tavianiových, Clauda Chabrola nebo Paula Verhoevena.

Z loňského jubilejního ročníku festivalu v Cannes vám přinášíme rozhovor právě s Isabelle Huppert. Část z něj vám nabízíme i v přepisu:

Nacházíte u Michaela Hanekeho pokaždé něco nového, když se vrátíte ke vzájemné spolupráci?

Ne, to ne, na Michaelovi se nemusí nic měnit, jeho vize je vždy stejně extrémní a radikální. Myslím, že právě proto je tak skvělým režisérem, a proto také lidmi vždy tak zatřese. Protože je tak „krrrrr“, radikální. Tahle extrémnost se mi na něm líbí. Líbí se mi, že není ani trochu měkký nebo sentimentální. Podle mého názoru spočívá jeho velký talent v tom, že máte pocit, jako byste se ani nedívali na fikci, nutí vás dívat se na realitu a přitom je to pořád film. Ale u jeho filmů podle mě zapomenete na to, že je to fikce, že se jedná o postavy. Vytváří realitu, a přitom je to pořád film, protože jinak by točil dokumenty.

Happy End Michaela Hanekeho

Michael Haneke je známý tím, že někdy mnohokrát opakuje záběry, než je spokojen. Víte, kam tím Haneke směřuje, když záběry tolikrát opakuje?

Není to pravidlo, že by záběry mnohokrát opakoval, někdy je naopak opakuje jen velmi málo. Je pravda, že někdy opakuje hodně, zvlášť když jde o něco technického, protože je posedlý tím, aby věci na plátně vypadaly pravdivě a reálně. (…) Třeba když jsme natáčeli Pianistku, tak nejvíce jsme opakovali ten záběr, kdy tahám Annie Girardotovou za vlasy. Samozřejmě jsem jenom předstírala, že ji tahám za vlasy, takže jsme to museli mnohokrát opakovat. Ale jinak záběry zas tak moc neopakuje.

Letos jste dostala cenu Women in Motion určenou pro výrazné ženské postavy filmového průmyslu. Pociťujete nějakou feministickou změnu ve filmovém průmyslu za tu dobu, kdy jste jeho součástí? Třeba od začátku v 70. letech, když jste pracovala s Godardem?

Michael Haneke: V nejnapínavějších okamžicích se lépe dostáváme k pravdě

01102531.jpeg

Michael Haneke je jeden z nejzásadnějších filmařů současnosti. Ve vltavské Čajovně mluví o svém zatím posledním filmu Láska, o filmování utrpení, o neochotě sám sebe interpretovat, o klasické hudbě a zvukové stopě svých filmů. I o filmu jako řemeslu.

Co se mě týče, já jsem se v tomto směru nikdy necítila ohrožena. Naštěstí jsem se vždy ocitla jen v situacích, kde jsem nepociťovala žádné misogynské chování. Nevím, jestli jsem se o to snažila, nebo jestli se to stalo samo o sobě. Asi obojí najednou, ale podařilo se mi vždy být středem příběhu, i když jsem třeba nehrála bojovnice nebo válečnice, občas jsem hrála mnohem zranitelnější postavy, ale vždy byly středem příběhu a ne ve stínu muže. Tohle byl asi můj způsob, jak být feministka. Jako herečka jsem to tedy nikdy moc nepociťovala, i když je v této oblasti hodně práce. Myslím, že režisérky to možná mají těžší. A pak se to také asi liší země od země, v Americe to asi bude těžší než ve Francii. Ve Francii ten problém asi úplně nevnímáme.

Co si myslíte o vztahu své postavy Anne k synovi?

Myslím, že dělá, co může, aby ho zachránila, ale samozřejmě ani to není pro něj dostačující. S některými věcmi prostě nedovede nic udělat. Myslím, že mladší generace ve filmu nám svými neúspěchy, svou zranitelností i svými zlými sklony, něco odhaluje. Odhalují tím problémy celé filmové rodiny. Prostřední generace chce problémy zakrýt a nejstarší generace před nimi chce utéct. A mně se líbí, jak každá generace na tu dusivou atmosféru reaguje jinak. Moje postava samozřejmě jenom chce všechny přesvědčit, že všechno je v pořádku. Tito lidé jsou hluší, slepí a nevědomí nejenom vůči okolní realitě, tedy vůči situaci migrantů a tomu, jak svět funguje, nebo spíše nefunguje, nedaleko od nich, ale také naprosto ignorují, co se děje uvnitř jejich rodinného kruhu.

Rozložená Evropa bez Happy Endu? Nový film Michaela Hanekeho je trpká satira

Happy End Michaela Hanekeho

Nihilismus, nebo realistický náhled? Snímek Michaela Hanekeho Happy End přichází do českých kin.

Filmový průmysl se snaží ukázat svou podporu uprchlíkům. Někteří režiséři například navštívili takzvanou „džungli“ právě v Calais, kde se Happy End odehrává.

Samozřejmě, že člověka jejich situace nějak zasáhne, ale to neznamená, že je schopen na ní něco změnit. Takto pesimistické je také bohužel vyznění Hanekeho filmu. Můžete křičet, jak hlasitě chcete, ale nic nezměníte. Možná proto chtěl ten film natočit, chtěl přeci jen zkusit s tím něco udělat. Ale i když si všichni uvědomují, jaká je situace, ve skutečnosti nedochází k žádné změně a to je strašné. Co můžeme udělat? Ale nelze se jen tak smířit s myšlenkou, že lidé umírají na lodích, když se snaží z nestabilních zemí dostat sem k nám a začít tu nový život. Nezbývá nám, než na to nějak slovně zareagovat, ale jinak jsme zcela bezmocní. Nemám žádné řešení.

Když pracujete s jinými režiséry, jako je například Hong Sang-soo, máte pocit, že samotné hraní je méně náročné, méně vyčerpávající, když to srovnáte s prací s Michaelem Hanekem?

Ne, ale pro mě hraní není nikdy vyčerpávající. Takže ať pracuji s Michaelem Hanekem nebo Hong Sang-sooem, není v tom žádný rozdíl, není to vyčerpávající, je to velmi přirozené a snadné. I s Michaelem je to většinu času velmi snadné. I když pořád třeba opakujeme záběry, tak to neznamená, že je to těžké. Taková ta práce prostě je.

Píše vám Michael Haneke role na tělo? Řekne vám například, že má pro vás scénář?

Ne, takhle to neprobíhá. Michael Haneke měl dříve v plánu jiný projekt než Happy End, který ale nebyl realizován. Vždycky chtěl natočit něco o internetu, ale nedařilo se mu to. Když ten předchozí projekt ztroskotal, tak se přesunul k Happy Endu, a proto se v něm také tolik věnuje internetu a sociálním médiím. To je téma, do kterého se chtěl pustit.

Isabelle Huppert ve filmu Láska

A jaký je váš vztah k sociálním médiím?

Velmi odtažitý.

Dáváte třeba fotky na Instagram?

Občas, ale jsem trochu líná. Něco tam dám a ani nechápu, proč to dělám. A ještě méně rozumím celému tomu jazyku, těm lajkům a podobně. Je to moc složité.

Myslím, že jsem vás snad nikdy neviděl v nezajímavém filmu. Můžete popsat, jak vybíráte z nabízených projektů?

Někdy je to velmi jednoduchý proces, když jde třeba o práci s Michaelem, nebo s lidmi, se kterými už jsem dříve spolupracovala. Pak je rozhodování velmi jednoduché. (…) Někdy ale je to obtížnější, třeba u debutujících režisérů. Ale člověk musí být ve svých rozhodnutích kreativní. Někdy je to jednoduché a někdy je to těžší, ale to je také další vzrušující část mé práce.

Jedním z těch dobrých rozhodnutí byl film Elle od Paula Verhoevena. Vzpomínáte si, jak jste k němu četla scénář? Ten příběh je mnohovrstevnatý, má mnoho fází, dokonce obsahuje násilí….

Četla jsem knihu, která byla filmu předlohou, a od té chvíle jsem chtěla být i součástí filmu. Ve scénáři mě při čtení nečekalo žádné překvapení, protože scénář je knize dost podobný, takže jsem přesně věděla, čím se zabývá a hned od začátku jsem do toho chtěla jít. V takových chvílích neváhám, nezvažuji, jestli bychom to měli udělat tak, nebo jinak. Jde mi spíš o to, jak se propojím se samotnou postavou. To je pro mě důležitější. A občas mám pocit, jako bych si sama sebe představovala v té postavě. Ta představa není jasná, ale pokud ji nemám, tak skoro nemůžu pracovat. Musím si sama sebe promítnout do té postavy.

Co děláte, když jste uprostřed natáčení a najednou si uvědomíte, že to nefunguje? Jak si udržíte nadšení pro věc?

To se mi nikdy nestává, protože dělám dobrá rozhodnutí. Opravdu! Radši si odbydu všechny ty starosti předtím, když se člověk v noci budí a říká si, jestli by do toho měl jít, nebo ne. Ale jakmile se jednou rozhodnu, tak většinou vím, že jsem udělala dobré rozhodnutí. Když se rozhodnu nějaký film nenatočit, tak jediný problém je v tom, že pak v něm bude někdo jiný a z toho nejsem nadšená, ale takový je život.

Isabelle Huppert ve filmu Elle

Mnozí režiséři teď natáčí filmy pro Netflix nebo Amazon a jiné online platformy a hodně se o tom teď mluví. Co si o tom myslíte vy?

Je to v současnosti velká debata, já osobně mám ráda kina, sama mám v Paříži malé kino, kde promítáme pouze staré filmy, takže vím, jak vzácný je ten čas strávený v kině, když vidíte film v kině, místo abyste si ho pustili na internetu. Je to velmi složitý problém.

Kdo vybírá filmy do vašeho kina? Vy sama?

Ne, za dramaturgii zodpovídá můj syn, ale je to takzvané repertoárové kino. Původně se jmenovalo Action Christine, teď se jmenuje Christine 21.

A co promítáte?

Nevím, co se tam promítá právě teď, každou hodinu je to něco jiného. Tohle kino se dříve věnovalo hlavně americkým filmům z 50. let, na ty se specializovalo, ale teď se to můj syn snaží trochu rozšířit.

Musíte mít postavy, které hrajete, ráda?

To ne. Například na té ženě, kterou hraji v Happy Endu, není moc věcí, které by člověk mohl mít rád. Není sympatická ani nesympatická, je prostě jen v pasti. Nejsem sentimentální ohledně svých postav. Je pravda, že v tomto filmu, a platí to i pro většinu mých ostatních filmů a rolí, je ta cesta, než člověk začne postavu mít rád, velmi křivolaká, ale nakonec je něco zachrání. V Happy endu je na mé postavě cosi pozitivního, protože se snaží něco udělat pro svého syna, ale na druhou stranu na ní pořád něco nesedí…

Ptám se i proto, že většina vašich postav jsou většinou opravdu drsné ženy.

Nemyslím si, že by byly tak drsné. Drsné a zároveň nedrsné, podle mě. I třeba hlavní postava ve filmu Elle. Je drsná, ale zároveň také svým způsobem pečuje o mnoho lidí kolem sebe. Je drsná, ale zároveň zranitelná.

Jako vy?

To vám neřeknu.

autoři:Pavel Sladký, Český rozhlas