Michael Haneke: V nejnapínavějších okamžicích se lépe dostáváme k pravdě

19. prosinec 2013

Michael Haneke je jeden z nejzásadnějších filmařů současnosti. Ve vltavské Čajovně mluví o svém zatím posledním filmu Láska, o filmování utrpení, o neochotě sám sebe interpretovat, o klasické hudbě a zvukové stopě svých filmů. I o filmu jako řemeslu.

Poslechněte si kompletní záznam vysílání!

Vysíláme pořad o fenomenálním rakouském režisérovi Michaelu Hanekem, ve kterém hovoří sám autor filmů Láska, Bílá stuha, Utajený, Funny Games, Sedmý kontinent, Bennyho video a řady dalších.

Hanekeho tvorbu rozhovorem přibližuje filmový publicista Tomáš Stejskal a zazní také hudba z filmů Láska a Funny Games.

Část diskuse s Michaelem Hanekem vám nabízíme dole i v přepisu.

Proč jste se pustil do natáčení filmu Láska?

Ten film měl jasný iniciační moment. Týkalo se to mé tety, kterou jsem měl velmi rád a vyrůstal jsem u ní. Když jí bylo 90 nebo 91 let, tak se mě zeptala, jestli bych jí nemohl trochu pomoci. Myslela tím, zda bych jí nemohl pomoci nějakým způsobem ukončit její život. (...) Ale já jsem měl alibi – jelikož jsem dědicem, tak kdybych jí pomáhal, dostal bych se do vězení. Musím se přiznat, že jsem byl velmi rád, že právě takovéto alibi mám, protože jsem si zdaleka nebyl jist tím, že bych měl vůbec sílu jí pomoci. Musím říci, že jsem stoprocentně souhlasil s jejím názorem. Když chce svůj život ukončit, je to zcela v pořádku. V tomto případě mě ale chránil zákon. Ona to zkusila sama a já jsem ji zachránil, protože jsem se bohužel přesně v tu chvíli ocitl u ní, byl jsem ve správný čas na správném místě. (...) Pak počkala, až budu zase na nějakém festivalu, a podařilo se jí to úspěšně dovést do konce. A jsem měl za ni radost. Samozřejmě, že mě to bolelo, bylo to strašné, ale bylo to správné. To byl moment, který mě k tématu filmu přivedl.

02830072.jpeg

(...)

Zabýváte se hodně osamělostí lidských životů. Myslíte si, že řešením je právě láska?

Pokud vůbec nějaké řešení existuje, pak je to určitě láska, ta je jediným řešením. To je ostatně naše každodenní zkušenost, je to něco, co činí náš život snesitelným. Není to otázka nějakého romantického přístupu, ale skutečnost. Láska je ale široký pojem. Pod výrazem láska můžete chápat spoustu věcí. Nemusí to být v každém případě pouze láska k jednomu člověku, může to být třeba i láska k věci, vlastně všechno, co má co do činění s láskou, s angažovaností. Láska má také co do činění s nadšením, může to být třeba práce - práce může být potěšením a radostí. Nebo radost, že člověk s někým spí, s tím, že spát s někým není v tomto případě služba, ale opravdové potěšení. Pak člověk z života radost má. Pokud tomu tak není, radost z života nemá, nebo ji má menší.

Snad poprvé lze říct, že váš film je – aspoň na vaše poměry – něžný...

Ano, ale je to dáno tématem. V jiných filmech toto téma zpracovávám jinak. Například i v Bílé stuze, mém předcházejícím filmu, je zachycena láska, ale není to hlavní téma filmu. Mezi dvěma mladými postavami Bílé stuhy cítíme velmi něžnou intenzivní lásku. Já vždycky říkám, že jak autor nebo jako režisér má člověk povinnost vyprávět co možná nejefektivněji to, co vyprávět chce a mě už se spousta lidí ptala, zda-li se už pomalu nedostávám do fáze stárnutí.

01102525.jpeg

Čert ví, jak bude vypadat můj příští film. V Lásce je film pojednán něžně. Ale do předchozího filmu, Bílé stuhy, ve které hovořím o medializovaném násilí, bylo těžké nějak zakomponovat něžnost. Samozřejmě že se snažím vyhledávat taková témata, která se lidí dotknou. A ostatně si také myslím, že to je úkolem dramatu.

Ve vašich filmech, kde se hovoří o mezilidském násilí, se na začátku vždycky objeví nějaké násilí na zvířatech. A taky: který film považovat za váš nejvíce politicky zabarvený?

Já si myslím, že ve všech mých filmech je obsažen můj politický přístup a určitá má politická angažovanost ne snad v tom každodenním slova smyslu, ale spíše v tom smyslu, že politika znamená, jak se člověk chová ke společnosti a jak s ní pracuje. Co se týče těch zvířat, tak existuje určitá hierarchie násilí, kde jsou zvířata úplně na té nejnižší úrovni. Po nich následují děti, dále ženy a nakonec muži. Z mého pohledu jsou ženy jako oběti zajímavější než muži. Znáte role mužů z amerických filmů, kde muži jsou právě ti, kteří páchají zlé činy, ale to je jiné téma, také jsou to často svým způsobem hrdinové. Na druhou stranu je obecně možné říct, že pokud se člověk chce obecně vyjádřit ke stavu společnosti, tak hovoří nejprve o obětech. Z tohoto pohledu je logické, že na té nejnižší úrovni té pyramidy jsou právě zvířata.

03026567.jpeg

Co si myslíte o filmové vědě?

Na to vám mohu odpovědět velmi krátce.

Nechtěl jsem vám takhle zjednodušit odpověď...

Já ale nevím, na co se mě vlastně ptáte. Už se o mě napsalo spousta knih, dizertací, a mě to vlastně moc nezajímá. Díky tomu se totiž nemohu rozvíjet dál. Velmi často se v těchto pracích objevují různé interpretace. Vy jste tu teď zmiňoval spoustu věcí, které jednoduše nejsou pravda. Já pracuji neustále dokola s „pětatřicítkou“, takže není pravda to, co jste zmiňoval, že by tam byly různé jiné materiály, to všechno už jsou vlastně interpretace a každý se to snaží nějak zaškatulkovat. Zaplaťpánbůh se ty věci zaškatulkovávat nedají. Susan Sonntagová, velmi moudrá dáma, říká, že interpretace je pomstou inteligentů umění. A s tím opravdu nechci mít nic společného.

Byt, ve kterém se odehrává film Láska, je prý silně inspirovaný bytem vašich rodičů. To jste ho přenesli jste 1 : 1 do filmového studia?Ano, ale ne s nábytkem... My jsme měli biedermayer, tady je to měšťanský být. Můj otčím byl skladatel a dirigent, proto tam bylo množství notových sešitů a tak. Důvodem rozhodně nebylo to, že bych chtěl vyprázdnit svoji emoční paměť. Dobrá, možná, že jsem to udělal podvědomě..... U mě to tak bývá, když píši film. V situacích, kdy se více věcí odehrává na jednom místě, kdy je potřeba postavit studio, tak se vždy dopředu snažím vybrat si prostor, který znám. Pak je pro mě totiž daleko snazší přijít s nápady. Začínat s abstraktním prostorem, je to trošku obdoba křížovky, ale tady je potřeba začít od konce. Nenávidím autobiografické filmy, ukazování svých zranění veřejnosti.(...)Dělám vždycky filmy, které se odehrávají v měšťáckém prostředí, a to nejenom proto, že ho znám nejlépe a protože jsem z něho vzešel, nýbrž taky proto, že to je moje publikum. Je téměř možné vytvořit jakousi identifikační hodnotu. Právě pro lidi, kteří nejsou zas až tak sympatičtí...(...)

02644046.jpeg

Máte filozofické vzdělání. Jak ho využíváte při tvorbě?

Víte, já jsem filozofii vystudoval, ale když něco píšu, nemyslím na to, co mě k tomu vede, jaké vlivy. Samozřejmě, že jsem jakousi množinou všeho toho, co jsem všechno v životě přečetl a s čím jsem se v životě setkal. Z toho všeho se vydestiluje jakýsi lektvar, ze kterého se pak stanou filmy. Ale nechci to ani všechno vědět. Existuje takový krásný vtip: Ptají se stonožky, jak chodí, a ona začne hned klopýtat...

Můžete nám přiblížit, jak pracujete s filmovou hudbou?

Snažím se dělat realistické filmy. A ve skutečnosti neexistuje žádná hudba s tou výjimkou, že někdo na něco hraje nebo pustí rádio. Je to strašně jednoduché. Díváte-li se na filmy v televizi, takové ty o komisařích, nastoupí do auta, rozloučí se, další z nich nastoupí do auta, jede Mnichovem, zastaví, vystoupí, a pokud se to podbarví hudbou, je to hned veselejší. Tak tomu je. Až 90 % hudby, která se vyskytuje v pseudorealistických filmech, pouze kašíruje dramaturgické chyby filmu. Samozřejmě že znáte filmy, např. Hitchcocka, kde hudba svůj význam má. Ale v realistických filmech jí zapotřebí není, protože ve skutečnosti neexistuje.

Jste velký znalec klasické hudby, také režírujete opery. Hodně vašich filmů se ale vyznačuje i specifickou zvukovou stopou a taky zneklidňujícím tichem...

Zvukem často dokážete mnohem více než obrazem. Můžete tím leccos opravit a pomáhá vám to i v manipulaci. A samozřejmě u filmů, kde se v podstatě nic neděje, je zapotřebí vytvořit určité napětí, které nevyplývá pouze z dramaturgie, tedy z toho, jak jsou scény poskládány, ale také z atmosféry, kterou vytvářejí herci. Ale také ze zvuků, které ani nevnímáte. Film žije z ticha. Ticho ale neznamená, že se nic neděje, tu se ozve nějaký zvuk, tu zaskřípění, zvuk vzdáleného klaksonu. U Pianistky to bylo extrémní, tam jsme věnovali tři týdny střihu a tři měsíce zvuku. Mě to ale strašně baví, protože vnímám ušima...

00978400.jpeg

Nahrávka s Michaelem Hanekem vznikla během letní akce Kulturbrücke v rakouské obci Fratres. Michael Haneke podle vlastních slov zásadně nedává rozhovory rádiím, ale dal nám výjimečné svolení k použití nahrávky z veřejné diskuse, která následovala po projekci jeho nejnovějšího filmu Láska. (Ten byl mj. oceněn Zlatou palmou v Cannes i Oscarem.) Přeložila Markéta Kraftová.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio