Intimní kořeny Mileny Dopitové

Milena Dopitová se narodila v roce 1963 ve Šternberku a v roce 1994 absolvovala Akademii výtvarných umění, kde studovala v ateliéru Milana Knížáka. Prvně však na sebe velmi výrazně upozornila již v roce 1991, kdy vystavila své fotografie Dvojčata: Já a moje sestra. Na snímcích byly hlavy umělkyně a její sestry v koupacích čepicích, celá instalace navíc byla doplněna o stůl a dvě opletené židle. Předměty obalené vlněnou látkou se objevily i v následujícím roce v cyklu Červené solárium, který se podle slov Mileny Dopitové zabýval hygienou – představoval nejrůznější přístroje, které používáme k vylepšení našeho těla, ale které nejsou k životu nezbytně nutné. Toto téma bylo přítomné i v kachličkovém objektu Následuj mě, který byl inspirován cvičením ve fitness centru. A v témže roce se konstrukce potažené tkaninou objevily i v cyklu Čtyři helmy – v tomto případě ovšem nešlo o žádné sportovní či bezpečnostní náčiní, ale o helmy kadeřnické.

Již o rok dřív představila Milena Dopitová ve svém díle Nepočítám se svou proměnou fenomén smrti, který byl inspirován klinickou smrtí její matky. Výsledkem byl objekt, potažený červenou vlnou, který představoval tunel, kterým procházejí ti, kdo prožili klinickou smrt, a na jehož konci bývá vidět světlo, v kombinaci s prvky gynekologického křesla, coby symbolů zrození nového života. Se smrtí souvisel rovněž fotografický cyklus Stěna přání z roku 1995, který prezentoval nohy mrtvol opatřených jmenovkami. Znovu se k tomuto tématu Milena Dopitová vrátila o čtyři roky později videem Oholit nalíčit, v němž zachycovala poslední úpravu mrtvých lidí před pohřbem.

V roce 2003 pak umělkyně nabídla veřejnosti svůj pohled na fenomén neúprosně se blížícího stáří – svou multimediální instalaci nazvala Sixtysomething a prezentovala v ní videa a fotografie sebe samy a své sestry, které zručná maskérka změnila do podob žen po šedesátce. “Chtěla jsem tím reagovat na současný kult mládí v naší společnosti - kdo je starý a neumí se postarat o mladistvý vzhled, je odsunut na okraj,” nechala se slyšet v jednom rozhovoru Milena Dopitová. Mimochodem není bez zajímavosti, že tohle dílo se v USA setkalo s ostrým odmítnutím ze strany starších dam – snad měly strach, že umělkyně vyzrazuje leccos z toho, co se ony snaží tak pečlivě skrýt za makeupy a líčidly.

Sixtysomething; Milena Dopitová |foto: Galerie hlavního města Prahy

Na druhou stranu v Americe je konceptuální umění obecně mnohem lépe přijímáno než v Česku – ať již to byla skvělá instalace Jana Markéta II., založená na obrazech, které výtvarnice náhodně objevila v jedné garáži, kde byly na gynekologickém stole vystaveny k prodeji, nebo slavná fotografie mužských nohou v děravých ponožkách, o níž autorka říká: „Byl zastižen nepřipravený a najednou v té situaci vznikla lidskost, která může být přijímána a mnohými i milována.”

Zdá se to být prosté a jednoznačné, přesto platí to, co o na adresu české společnosti ve vztahu ke konceptuálnímu umění říká sama Milena Dopitová: “Vnímání tohoto druhu umění je u nás stále elitní záležitostí odborné veřejnosti. Když jsem studovala výtvarné umění, tak teorie dějin končily u surrealistů. A to byla devadesátá léta. Všechno to, co přišlo po surrealistech ve vývoji umění, se k nám v době socialismu dostávalo velmi těžce. Někde se ta díra ve vzdělanosti tedy musela projevit. S tím souvisí i současný, stále nedůvěřivý a odmítavý pohled široké veřejnosti k těmto disciplínám. Situace samozřejmě souvisí i s dlouhodobější kulturní výchovou společnosti a to nejen v oborech konceptuálních. Podporování kultury obecně je v našem státě velmi tristní. Není divu, například funkci ministra kultury většinou dostane někdo, na koho lepší ministerské křeslo nezbylo.”Leccos by se však mohlo změnit – právě Milena Dopitová totiž na AVU nedávno převzala po Milanu Knížákovi vedení Ateliéru intermediální tvorby…