Improvizace je dialog. Pokud to děláte dobře, je to ta nejlepší forma divadla, říká anglický herec Matthew Whittle

20. červenec 2018

Divadelní improvizace. Nepřipravený dramatický projev. Tento tvůrčí princip má celou řadu podob a forem. V Divadelních reflexích se zaměříme na dvě roviny – na improvizaci jako cíl, kdy divák sleduje představení, které vzniká tady a teď; a pak na improvizaci coby východisko a techniku vedoucí k více či méně ustálenému inscenačnímu tvaru.

Divadlu improvizace se na české scéně věnuje stále víc divadel a souborů. Jedním z nich je brněnské improvizační divadlo Bafni. Ačkoli u jeho zrodu stála v roce 2009 především touha bavit sebe a publikum, dnes mají tvůrci vyšší ambici - vtáhnout diváky do situací. A často jezdí na festivaly do zahraničí, aby se inspirovali.

Improvizační divadlo Bafni

V Česku jsme pořád ještě dost na začátku. V zahraničí máme nádhernou možnost učit se od lidí, kteří jsou stejně staří jako my a přitom dělají improvizaci o deset, patnáct let déle. Unikátní zážitek byl, když přijeli kluci ze Slovinska, které je blízko, ale slovinská improvizační scéna je dvakrát starší než naše. V Americe a v Kanadě to dělají ještě mnohem déle. Je dobré sledovat trendy a zkoušet nějaký vytvořit.
Josef Zachar, herec, lektor a grafický designér

Herecko-improvizační trio IMPRA

Pro inspiraci se můžeme vypravit třeba do Velké Británie, rodné země Keitha Johnstona, který se stal počátkem osmdesátých let jedním z nejvýznamnějších světových guru divadelní improvizace. Ve městě Bristol v jihozápadní Anglii funguje úspěšné divadlo Wardrobe Theatre. Divadelní společnost Closer Each Day tam každé druhé pondělí hraje improvizovanou soap operu. Asi nejdéle trvající improvizovanou mýdlovou operou na světě je od roku 1991 kanadská Die-Nasty, jejíž tvůrci ale začínají každý rok nový příběh v novém prostředí. Bristolská soap opera drží jiný primát, je nejdelším improvizovaným příběhem. Tvůrci ho začali vyprávět v roce 2011 a od té doby ho rozvíjejí.

Sedm let máme nové sezóny a epizody, ale pořád rozvíjíme jeden narativ. Každý herec hraje pořád tu samou postavu. V určitém smyslu je to dost náročné, musíme přemýšlet o nových liniích příběhů našich postav, které se vyvíjejí. Ale je to vzrušující,
Matthew Whittle, jeden z ředitelů bristolského Wardrobe Theatre, režisér, herec a improvizátor Closer Each Day Company

Closer Each Day Company (Matthew Whittle třetí zprava)

Pro něj je improvizace esencí divadla. „Divadlo je o sdílení, takže improvizace je nejčistší formou, jak si tu živou zkušenost užít. Je to o momentech, které se nedají nikdy zopakovat - vtip, obraz, interakce s diváky v daný moment, nic z toho už nikdy neuděláte znovu stejně. Je to oslava daného momentu a je to vzrušující. Jistě, je dobrá a špatná improvizace, ale pokud to děláte dobře, nasloucháte si na jevišti, nasloucháte sobě i divákům, může to být ta nejlepší forma divadla.“

Improvizaci, která je pravdivá, upřímná a vychází především z „hereckého kumštu“ se věnuje například české herecko-improvizační trio IMPRA, které tvoří herci Hanny Firla a Ondřej Král a hudebník Igor Ochepovsky. Vítězové Studentské Thálie 2015 stihli za tři roky spolupráce odehrát šest celorepublikových turné a právě teď jsou na sedmém - má název Imprassionismus.

Herecko-improvizační trio IMPRA

Nemají žádné předem dané charaktery, téma ani záchytné body. Kombinují různé formy a žánry, staví především na obsahu a výrazných dramatických situacích. „Nikdy nevíme, co se na jevišti stane. Jsou momenty, kdy jdeme až na dřeň. Obsah je pro nás nejdůležitější. Proto to děláme, že bychom chtěli lidem něco předávat. A z toho vycházejí i názvy našich tour: Nebuď pussyvní , Nepřestávejte lovit, Nebuďme ovce,“ říká herec Hanny Firla.

Současné české dramatice se věnuje jen několik málo autorů. Divadla k ní příliš nevybízejí

Hru Vitka o brněnské skladatelce Vítězslavě Kaprálové uvedlo Divadlo Husa na provázku

Od začátku roku bylo v Brně uvedeno hned několik autorských inscenací. Místní divadelníci se tak snaží o posílení role současné české dramatiky a o hledání nových autorů.

Kolektivní improvizace. To je základní tvůrčí princip, se kterým od začátku šedesátých let pracuje režisér a dramatik Jan Schmid, zakladatel a principál dnes už legendárního Studia Ypsilon, které dalo vzniknout zcela nové divadelní poetice. Na typickou ypsilonskou metodu kolektivní improvizace a autorského divadla už tradičně navazuje další generace tvůrců. Byl to například Jiří Havelka, Braňo Holiček a teď aktuálně herec a režisér Jan Večeřa. Scénář k jeho inscenaci Klub lhářů pana E. vznikal při zkoušení, takže se na něm autorsky i režijně podíleli i další členové mladého tvůrčího kolektivu Studia Ypsilon.

Inscenace Klub lhářů pana E. ve Studiu Ypsilon  (Jan Večera vpravo dole)

Improvizace by neměla být zneužívána jako efektivní prostředek k dosažení finálního tvaru inscenace. Jakmile se ortodoxně zafixuje, přestává improvizací být. Nikdy by z výsledného tvaru neměla úplně zmizet. Improvizace je dialog. A ne jen mezi herci na jevišti, ale i mezi herci a diváky.
Jan Večera, herec a režisér

Spustit audio