Hrát si s ohněm

Mojžíš je na sochách a obrazech obvykle s oroženou tváří, symbolem, kterému dnes častěji špatně než dobře rozumíme. Jsou to dva proudy světla nebo rohy vyjadřující posvátnou moc? Hádanka, kterou se zabývali Židé ve svých výkladech a křesťané ve svém umění, nás vede k postavě největšího židovského zákonodárce. Čím blíž se dostanete, tím zřetelněji se dotýkáte hranice mezi tím, co je a co není řečeno.

Když Mojžíš na útěku od svého lidu, v midjánské zemi, uviděl hořící keř, zul si opánky a rozmlouval tam s Bohem, byl poslán, aby vyvedl Izrael z otroctví. Mojžíš namítal: Proč zrovna já? A když se nechal přemluvit, chtěl alespoň znát Boží jméno, chtěl mít záruku. To jméno, které uslyšel, „Jsem, který jsem“ a „Budu, který budu“, bylo začátkem cesty ke svobodě – Mojžíšově svobodě od sebe samého, svobodě jeho národa od otroctví.

Mojžíš se vrací do Egypta. Po deseti ranách které na tamní lid padly, vyvádí Izraelce cestou přes moře, na poušť. Na hoře Sinaj čtyřicet dní přijímá od Boha přikázání a ustanovení. Vrací se s deskami zákona doprostřed shromáždění, které se klaní zlatému býku. Zažívá marnost, desky rozbijí v hněvu a pak se vrací, aby je znovu vytesal a znovu přinesl na posvátnou horu. Zákon na druhý pokus. Smlouva na druhý pokus. Vrací se s tváří ozářenou světlem. S tváří, která má rohy.

A co se vrací k Mojžíšovi? Možná na hoře Sinaj potkal vhledy do života a do budoucnosti, které měl už na dvoře faraona, když byl ještě chlapcem, který si rád hrál s ohněm, který míval živé sny, v nichž mluvil Bůh o svobodě. Snad se znovu dostal k hranici toho, co se smí, a toho, co se nesmí, když oheň hoří, ale nespaluje, když je čas nebýt otrokem ani cizincem.

Tvář ozářená světlem, ve stínovém divadle, jako by měla rohy, promlouvá. Říká mi: Když vezmeš spravedlnost do svých rukou, zůstane na nich krev. Každá krev pláče, každá křičí: Cos mi to učinil? Mojžíš, utekl daleko do Moábu, daleko od Faraonova dvora, daleko od sebe, daleko od Boha. Ale když pásl ovce svého tchána Jetra, zase spatřil ten oheň. Keř hoří, ale není spalován.

Bůh mluví Mojžíšovou řečí, i když Mojžíš Boží řeč nezná. Nezná ani jeho jméno. Bože, Tvůrče cest člověku nemožných, Ty nás navracíš k tomu, pro co jsi nás stvořil. Mojžíš se vzpírá. Nechce se vrátit. Mojžíš se bojí, že ztratí všechno, co znovu nabyl, že přijde i o svůj život. Hranice toho, co se smí a toho, co se nesmí, prochází jeho rukama i jeho srdcem. Zabil Egypťana, který tloukl jeho bratra. Zabil jej a utekl. Neumí otevírat dveře svobodě. Jeho oheň pustoší, je v něm hněv. Teď by možná chtěl vytesat do kamene: Bože, Ty to víš! Ale neznal Boží řeč a v lidské řeči mohl by zadrhnout. Mojžíš mluví srdcem, spěšně a bez okras. Nemohu se stát tím, za koho mě chceš mít. Jestli jsi mocný, najdi si někoho jiného.

Plameny poskakují, Mojžíš je bosý. Bůh je svatý. V jeho ohni srdce hoří. Pochybnosti se taví. Sen se vrací. Ano, Mojžíš vyvede Izraelce z Egypta. Ano, Mojžíš teď věří. Zahlédl Boží slávu, zaslechl Boží jméno, dostal slib. Mojžíš půjde. Bude se učit, kdo je to ten, který se zastává utištěného, kdo láme moc zla, kdo vede na svobodu Rudým mořem a pouští, kdo usidluje v zemi. Jak Bůh vypadá z druhé strany – to Mojžíš nikdy nespatří. Neuslyší nářek nad egyptskými prvorozenými, ani nad vozy a jezdci, co zahynuli v moři.

Na tváři odlesk z Boží slávy, co hoří, ale nespaluje, očišťuje, ale neničí. Mojžíši, tesáš do kamene přikázání, hranice mezi životem a smrtí.

Reptání lidu, zlaté tele, a jedno slovo, které důvěrně znáš: „znovu“. Obrazy toho, co bylo zůstávají už rozmazané. Tři hory, splývají v jednu přítomnost. Zaslíbená země – spatříš ji, ale svou nohou do ni nevejdeš. Svým srdcem, už jsi doma. Všechno v Tobě říká: to stačí. Hranice mezi tím, co je a co není možné, se v ohni roztavila. Nám zůstal odlesk z této záře. Odlesk toho, co nezobrazíš, odlesk, který si hraje a hlavám dělá rohy.

Cyklus je součástí grantu “Symbolické prostředkování celistvosti v západním pravoslaví“, GAČR P401/11/1688.