Hranice prostoru těla v díle Antonyho Gormleyho. Ke schopnosti porozumět jazyku prostředí okolo nás napomáhá například výtvarné umění

27. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Antony Gormley s jedním ze svých objektů v galerii v Londýně

V cyklu o vlivu architektury na lidský život se různými způsoby dotýkáme důležitosti toho, jak architekturu – prostředí okolo nás – vnímáme. Vnímání je způsobem naší komunikace s prostředím a odehrává se tedy v jazyce. Jazyce, kterým k nám prostředí promlouvá a jazyce, ve kterém mu rozumíme. A je to potom tentýž jazyk, který jako architekti do architektury vkládáme. Tento jazyk je ale třeba hledat, poznávat, učit se, vytvářet.

Schopnost vnímání je otázkou citlivosti, a jde ji prohlubovat. Pomoci nám mohou všechny druhy umění, například také výtvarné. Výtvarná díla se často vztahují k prostředí výslovně. Někdy ale rozměr vztahu člověka k okolnímu prostoru obsahují neexplicitně, a potom si ho v nich musíme objevit. Tuto možnost nám nabízí především tzv. imerzivní umění, tedy takové, které počítá s aktivní účastí diváka a jehož sdělení se utváří až skrze naše vnímání, není tedy jednostrannou reprezentací. Je velmi blízké podobnému přístupu v architektuře, který za hlavní cíl architektury považuje život v ní žitý, nikoli objekt sám o sobě.

Výstavy jsou nám už dlouho zapovězené a tak se zatím alespoň ve vzpomínkách, katalozích, virtuálním světě můžeme vracet k těm, které proběhly. V kontextu vnímání prostoru člověkem jsou zajímavé dvě výstavy anglického sochaře Antonyho Gormleyho z poslední doby. Jedna proběhla v domě umění v Českých Budějovicích, druhá v Anežském klášteře v Praze.

Čtěte také

Základním tématem tvorby Antonyho Gormleyho je hledání vztahu mezi vnitřním prostorem těla a vnějším prostředím. Jedním z motivů, který v něm můžeme nalézt, představuje například hledání hranic. Mezi lidskou duší, lidským tělem a prostorem světa.

Tři objekty, které byly vystavené v Anežském klášteře, definují hranice prostoru těla třemi odlišnými způsoby a dohromady reprezentují celý rámec pohledů na toto téma. Dílo Bodyprint vyjadřuje otisk doteku těla s determinací hranic. Dílo Woodblock naopak hranice prostoru těla hledá a ukazuje jejich neurčenost. Objekt Sum pak veškeré meze mezi tělem a okolním prostorem stírá. Připomíná, že tělo je kontinuální, prostupující součástí přírody, země, vesmíru. A že každa fragmentární část, každý odlomek, obsahuje celek.

V dílech jako Edge, z nichž jedno bylo vystaveno právě v Českých Budějovicích, Gormley zpochybňuje fyzikální zákony, stejně jako orientaci místa a naší polohu v něm – tedy základní jistoty vnímání. Prostor našeho života se tak rozšiřuje o zdánlivě nemožné, i zužuje o zdánlivě jisté.

autor: Pavla Melková
Spustit audio

Související