Hosana (vjezd do Jeruzaléma)
O palmách a skutečné změně Kdybychom žili ve starém Jeruzalémě na začátku našeho letopočtu, pak by nám týden před Velikonocemi asi neunikla událost, která mohla vstoupit do dějin úplně jinak. Člověk jménem Ježíš projel městskou bránou a davy ho vítaly, jako kdyby to byl nějaký dobyvatel nebo král. Panoval tehdy zvyk mávat palmovými větvemi a klást je na zem pod nohy slavnostního průvodu, a přesně to přihlížející dav dělal a skandoval při tom heslo "hosana", cosi jako naše "už je to tady".
"Hosana" je zvláštní slovo, má oslavný nádech, ale znamená taky "zachraň nás". Oba významy se spojily a tomu odpovídala atmosféra, přímo nabitá energií. Něco viselo ve vzduchu, hledal se vůdce, který se postaví okupační moci Říma a zkorumpované místní vládě. Lidé měli všeho dost, stačilo škrtnout sirkou a v barelu s benzínem všechno bouchlo. Bylo před svátky a Jeruzalémem proudily davy poutníků z celého světa, takže nastala ideální chvíle, aby případná revolta neměla jenom lokální, ale globální rozměr. Podle příruček revolucionáře byly věci připraveny. Až na jednu.
Ježíš se jevil jako docela dobrý vůdce. Měl čím dál větší autoritu u prostého lidu, kolovaly zvěsti o jeho zázračných schopnostech, že uzdravuje neduhy, že za ním táhnou zástupy a že umí i takové kousky, jako nasycení tisíců hladových. S establišmentem neměl společného nic, žádný škraloup ani záznamy v tajných svazcích STB. Byl přijatelný z hlediska národnostního i sociálního a parta učedníků kolem něj působila jako budoucí administrativa. Ale hlavně: lidi šli za ním. Kdo chce dělat revoluci, musí tohle umět.
Pokud měl tedy Ježíš politické a vůdcovské ambice, příležitost se nabídla tady a teď. Lidi volali "hosana" a skrytý význam mezi řádky zněl: "máš naši podporu, dnes máváme palmovými ratolestmi, zítra je vyměníme za meče a kopí". Jenomže Ježíš příručku revolucionáře nečetl a číst ji ani neplánoval. Právě naopak, všechny nabuzené Che Guevary totálně zklamal. Místo, aby škrtnul sirkou, začal mluvit o tom, že jeho království není z tohoto světa, že kdo mečem bojuje, taky mečem sejde, a tak podobně. Když ho nakonec přišli vojáci zatknout, zakázal učedníkům bojovat. Podle příruček to byl antihrdina, opak vůdce, válcujícího svět. Odmítl politickou a vojenskou moc, ignoroval zavedené struktury.
Přesto asi nikdo nezměnil svět tolik jako on. Mimochodem, pár let po jeho palmovém vjezdu do Jeruzaléma sud s benzínem skutečně explodoval. Bylo to v roce 66 a povstání proti Římanům vedla skupina radikálů. Jedním z nich byl Josephus Flavius, který vše popsal v Židovské válce. Boj trval tři roky a skončil pro Židy katastrofou - římské legie pod vedením budoucího císaře Vespasiana dobyly Jeruzalém a srovnaly se zemí chrám. Ani to ale nebyl konec. V roce 132 přišlo povstání dalšího radikála Šimona Bar Kochby. Trvalo znovu tři roky a skončilo ještě hůř - faktickou likvidací židovského státu a naprostým zdecimováním obyvatel Palestiny. Otroci se prý nikdy neprodávali tak levně, jako tehdy.
Zajímavé je, že Ježíšovo aktivní vystupování trvalo taky tři roky. Jeho paradoxním vrcholem byl zdánlivý krach, který začal vjezdem do Jeruzaléma. A proč vlastně Ježíš odmítl světskou moc? Možná právě proto, že viděl do srdce člověka a věděl, že skutečná změna nenastává na bojišti, ale v lidské duši.
Nejposlouchanější
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Ladislav Grosman: Obchod na korze. Plesl a Procházková v příběhu o dobrých úmyslech ve službách zla
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.