Horor je záludná záležitost. Sledujte ho, připraví vás na nejistoty, říká hororový expert Martin Jiroušek
Má rád experimenty, překvapování a taky kapelu The Sisters of Mercy, jejíž písně by mohly dokreslit leckterý hororový příběh. Právě horory se Martin Jiroušek zabývá už od vysoké školy. Přednáší o nich, pořádá tematické večery a píše knihy – loni vydal hororovou antologii Fialoví ďábli. S Evou Lenartovou o nich mluvil i ve vltavské Vizitce.
Čtěte také
„Horor mě provází od dětství,“ říká Martin Jiroušek. „Univerzita ho pomohla kvalifikovat výš, ale měl jsem potíž sehnat vedoucího práce, který by tématu rozuměl,“ podotýká směrem ke své diplomce s názvem Nekonvenční horor a jeho základní rysy, jíž zakončil obor Teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. V Jirouškově povídání se mísí odkazy na film i literaturu, k níž se obloukem po letech vrací. Zmiňuje osobnost Jana Zábrany, jenž do tematické antologie Lupiči mrtvol zařadil povídku za minulého režimu u nás nevydávaného H. P. Lovecrafta, jako o „popularizačním“ hororu mluví o hitu Záhada Blair Witch, která v sobě nesla kouzlo hypotetické realističnosti, a detailně vysvětluje přínos italského režiséra hororových filmů Daria Argenta.
Sám je především fanoušek starší hororové tvorby. Baví ho pátrat po málo známých autorech a jejich dílo pak představovat divákům a čtenářům, odkrývá také kouzlo takzvaných kolportážních románů neboli textů vydávaných v sešitech na pokračování. „Je to neprobádaný fenomén a velké téma. V těch příbězích nechybí vedle romantiky i hrůzné scenérie. Poetika hrůzy byla dlouho přítomná jen ve středoevropském prostředí, což bylo epicentrum válek. Vezměte si třeba Erbenovu Svatební košili, ten mrtvý, který straší svou milou, je padlý voják,“ upozorňuje s tím, že americký horor dlouho vůbec neexistoval. Za oceán jej importovali lidé ze střední Evropy.
Horor podle Martina Jirouška není žánr, ale „záludná záležitost“, která se pohybuje od nejnižších pater literatury či filmu až po ta nejvyšší. Těžké je určit i hranice hororu, který leckdo dává do souvislosti s thrillerem. Sledovat horory se prý však určitě vyplatí. „Horor je vždy o ztrátě jistot. Ti, co koukají na horory, jsou víc připravení na izolaci, kterou jsme zažili například v pandemii,“ usmívá se. Sám při sledování dobrého hororu prožívá obrovskou škálu emocí. „Když se setkám s příběhem, který je dobře vystavěný a u kterého zapomenu na realitu, zažívám rozkoš a slast,“ říká. Sám má ale raději realističtější horory, které se, podobě jako Záhada Blair Witch, možná doopravdy staly.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Zemřel Jiří Štěpnička (†79). Poslechněte si ho v Povídkách z Vídeňského lesa Ödöna von Horvátha
-
Julien Green: Bratr František. Román o životě velikána středověkého mnišství
-
Maxim Gorkij: Stařík. Karel Höger a Ladislav Pešek v kriminálním dramatu ze staré Rusi
-
Hilary Bellová: Vlčí ukolébavka. Může být devítileté dítě vrahem?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
