Generace telefonních ústředen 70. let. Těžištěm tvorby Václava Aulického jsou telekomunikační budovy v Hradci Králové a v Praze
Počátkem 70. let pověřili Státní projektový ústav spojů (Spojprojekt) nelehkým úkolem vypracovat novou generaci telefonních ústředen. Pro architekty Jiřího Eisenreicha, Ivo Loose, Jindřicha Malátka a Václava Aulického, tedy tým, který zde dokončil projekt Transgasu, to bylo lákavé téma. Otázky, na které v projektovém oddělení 324 hledali odpovědi, se ani tak netýkaly technologického řešení spojových staveb jako takových, ale jejich funkce z hlediska společenského.
Uvědomovali si, že tato nová typologická kategorie má předpoklady opět sloužit „živému dialogu architektury a společnosti“ (Jiří Ševčík) a převzít tak roli tradičních městských dominant. Jelikož ústředny považovali za nervový systém civilizace a symbol organizační a technologické vyspělosti, jevil se jim jako logický jazyk technické architektury.
Technicismus, který Aulický ve studiích ústředen pro Pardubice či Tábor rozvedl až do polohy hi-tech, měl svá omezení. Jednak byl limitován materiálovou škálou i dodavateli striktně vyžadujícími standardizované konstrukční systémy, a pak stávající zástavbou včetně daných územních plánů. I přesto se jim podařilo uskutečnit sérii nezaměnitelných ústředen. Jejich typické znaky představují prvky inspirované provozními technologiemi, expresivní objemové struktury a barevné pláště Feal-Sidalvar kombinované s obvodovými panely OD-001. Pracovali s nimi také proto, aby těmto specifickým stavbám dali charakteristickou a lehce identifikovatelnou podobu.
Patrné je to na zdemolované ústředně v Praze-Dejvicích z let 1975–1982, jejíž význam spočíval v řadě inovativních řešení. Patřily mezi ně provětrávané tzv. radiační stěny, které v létě sloužily jako klimatizace, zatímco v zimě objekt tepelně izolovaly, nebo šambrány se zkosenými rohy optimalizující proudění přehřátého vzduchu. Další významný příspěvek pak představovalo nalezení harmonického pracovního prostředí nutného k eliminaci psychické zátěže, kterou v obrovských sálech bez oken zvyšovala kombinace hluku, umělého osvětlení a vysokých teplot. Architekti proto pečlivě „vyhodnocovali, jak bude interiér na zaměstnance působit a snažili se vykompenzovat vzniklé újmy specificky navrhnutým prostorem i nábytkem, který byl většinou barevně oddělen po podlažích“ (Barbora Zavadská).
Týkalo se hlavně velkých ústředen, které tvořily samostatné, komunikačně propojené technologické a provozně-technické budovy. Přední místo mezi nimi zaujímá královéhradecká ústředna postavená podle projektu Jiřího Eisenreicha, Jindřicha Malátka a Václava Aulického v letech 1977–1982. Oběma sekcím věnovali obzvlášť velkou pozornost, poněvadž komplex byl proponován do linie význačných městských staveb rozprostírajících se podél levého břehu Labe. Vedle kontrastní barevnosti (přirozeného odstínu hliníku a červené) zde nejvýznamnější role hrají prostorové uspořádání a objemové členění. Konkrétně kaskádovitá skladba správní budovy křížového půdorysu a její negativní otisk přenesený na technologickou budovu. Díky tomu a výrazně skulpturalisticky tvarovaným schodišťovým věžím s hexagonálními koridory, se architektům podařilo vyvarovat jisté fádnosti, které tu kvůli obřím kompaktním objemům čelili.
Čtěte také
Invenci i mimořádnou schopnost utvářet unikátní stavby z typizovaných komponent potvrzuje také Aulického samostatná práce. Malá ústředna v Praze na Bílé hoře (1979–1982), jejíž modré těleso architekt rozčlenil rastrem vertikálních lamel a sítí vzduchotechnických rozvodů, které byly původně natřeny červenou barvou.
Související
-
Památník Tomáše Bati. Výjimečné architektonické dílo, kterému dala vzniknout letecká tragédie
Dne 12. července 1932 se udála tragédie. Zlínský Památník Tomáše Bati, který se předloni dočkal pietní rekonstrukce, přiblíží historik umění Jakub Potůček.
-
Evžen Linhart reagoval projektem vlastního domu na změny v české meziválečné architektuře
Nejdramatičtější změny se v české meziválečné architektuře udály v letech 1927–1928 a jako jeden z prvních na ně v projektu vlastní vily zareagoval architekt Evžen Linhart.
-
Moderní Okresní dům architekta Jana Kotěry v Hradci Králové slaví letos 120. jubileum
Okresní dům v Hradci Králové se řadí mezi první významná díla architekta Jana Kotěry, který se narodil před 150 lety. Jde o počátky moderního stavitelství na našem území.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
