Generace telefonních ústředen 70. let. Těžištěm tvorby Václava Aulického jsou telekomunikační budovy v Hradci Králové a v Praze

27. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Telefonní ústředna v Hradci Králové, technologická budova

Počátkem 70. let pověřili Státní projektový ústav spojů (Spojprojekt) nelehkým úkolem vypracovat novou generaci telefonních ústředen. Pro architekty Jiřího Eisenreicha, Ivo Loose, Jindřicha Malátka a Václava Aulického, tedy tým, který zde dokončil projekt Transgasu, to bylo lákavé téma. Otázky, na které v projektovém oddělení 324 hledali odpovědi, se ani tak netýkaly technologického řešení spojových staveb jako takových, ale jejich funkce z hlediska společenského. 

Uvědomovali si, že tato nová typologická kategorie má předpoklady opět sloužit „živému dialogu architektury a společnosti“ (Jiří Ševčík) a převzít tak roli tradičních městských dominant. Jelikož ústředny považovali za nervový systém civilizace a symbol organizační a technologické vyspělosti, jevil se jim jako logický jazyk technické architektury.

Technicismus, který Aulický ve studiích ústředen pro Pardubice či Tábor rozvedl až do polohy hi-tech, měl svá omezení. Jednak byl limitován materiálovou škálou i dodavateli striktně vyžadujícími standardizované konstrukční systémy, a pak stávající zástavbou včetně daných územních plánů. I přesto se jim podařilo uskutečnit sérii nezaměnitelných ústředen. Jejich typické znaky představují prvky inspirované provozními technologiemi, expresivní objemové struktury a barevné pláště Feal-Sidalvar kombinované s obvodovými panely OD-001. Pracovali s nimi také proto, aby těmto specifickým stavbám dali charakteristickou a lehce identifikovatelnou podobu.

Telefonní ústředna v Hradci Králové, detail schodišťových věží s komunikačními koridory

Patrné je to na zdemolované ústředně v Praze-Dejvicích z let 1975–1982, jejíž význam spočíval v řadě inovativních řešení. Patřily mezi ně provětrávané tzv. radiační stěny, které v létě sloužily jako klimatizace, zatímco v zimě objekt tepelně izolovaly, nebo šambrány se zkosenými rohy optimalizující proudění přehřátého vzduchu. Další významný příspěvek pak představovalo nalezení harmonického pracovního prostředí nutného k eliminaci psychické zátěže, kterou v obrovských sálech bez oken zvyšovala kombinace hluku, umělého osvětlení a vysokých teplot. Architekti proto pečlivě „vyhodnocovali, jak bude interiér na zaměstnance působit a snažili se vykompenzovat vzniklé újmy specificky navrhnutým prostorem i nábytkem, který byl většinou barevně oddělen po podlažích“ (Barbora Zavadská).

Telefonní ústředna v Hradci Králové, správní budova s ventilační věží

Týkalo se hlavně velkých ústředen, které tvořily samostatné, komunikačně propojené technologické a provozně-technické budovy. Přední místo mezi nimi zaujímá královéhradecká ústředna postavená podle projektu Jiřího Eisenreicha, Jindřicha Malátka a Václava Aulického v letech 1977–1982. Oběma sekcím věnovali obzvlášť velkou pozornost, poněvadž komplex byl proponován do linie význačných městských staveb rozprostírajících se podél levého břehu Labe. Vedle kontrastní barevnosti (přirozeného odstínu hliníku a červené) zde nejvýznamnější role hrají prostorové uspořádání a objemové členění. Konkrétně kaskádovitá skladba správní budovy křížového půdorysu a její negativní otisk přenesený na technologickou budovu. Díky tomu a výrazně skulpturalisticky tvarovaným schodišťovým věžím s hexagonálními koridory, se architektům podařilo vyvarovat jisté fádnosti, které tu kvůli obřím kompaktním objemům čelili.

Čtěte také

Invenci i mimořádnou schopnost utvářet unikátní stavby z typizovaných komponent potvrzuje také Aulického samostatná práce. Malá ústředna v Praze na Bílé hoře (1979–1982), jejíž modré těleso architekt rozčlenil rastrem vertikálních lamel a sítí vzduchotechnických rozvodů, které byly původně natřeny červenou barvou.

autor: Jakub Potůček
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová