Generace telefonních ústředen 70. let. Těžištěm tvorby Václava Aulického jsou telekomunikační budovy v Hradci Králové a v Praze
Počátkem 70. let pověřili Státní projektový ústav spojů (Spojprojekt) nelehkým úkolem vypracovat novou generaci telefonních ústředen. Pro architekty Jiřího Eisenreicha, Ivo Loose, Jindřicha Malátka a Václava Aulického, tedy tým, který zde dokončil projekt Transgasu, to bylo lákavé téma. Otázky, na které v projektovém oddělení 324 hledali odpovědi, se ani tak netýkaly technologického řešení spojových staveb jako takových, ale jejich funkce z hlediska společenského.
Uvědomovali si, že tato nová typologická kategorie má předpoklady opět sloužit „živému dialogu architektury a společnosti“ (Jiří Ševčík) a převzít tak roli tradičních městských dominant. Jelikož ústředny považovali za nervový systém civilizace a symbol organizační a technologické vyspělosti, jevil se jim jako logický jazyk technické architektury.
Technicismus, který Aulický ve studiích ústředen pro Pardubice či Tábor rozvedl až do polohy hi-tech, měl svá omezení. Jednak byl limitován materiálovou škálou i dodavateli striktně vyžadujícími standardizované konstrukční systémy, a pak stávající zástavbou včetně daných územních plánů. I přesto se jim podařilo uskutečnit sérii nezaměnitelných ústředen. Jejich typické znaky představují prvky inspirované provozními technologiemi, expresivní objemové struktury a barevné pláště Feal-Sidalvar kombinované s obvodovými panely OD-001. Pracovali s nimi také proto, aby těmto specifickým stavbám dali charakteristickou a lehce identifikovatelnou podobu.
Patrné je to na zdemolované ústředně v Praze-Dejvicích z let 1975–1982, jejíž význam spočíval v řadě inovativních řešení. Patřily mezi ně provětrávané tzv. radiační stěny, které v létě sloužily jako klimatizace, zatímco v zimě objekt tepelně izolovaly, nebo šambrány se zkosenými rohy optimalizující proudění přehřátého vzduchu. Další významný příspěvek pak představovalo nalezení harmonického pracovního prostředí nutného k eliminaci psychické zátěže, kterou v obrovských sálech bez oken zvyšovala kombinace hluku, umělého osvětlení a vysokých teplot. Architekti proto pečlivě „vyhodnocovali, jak bude interiér na zaměstnance působit a snažili se vykompenzovat vzniklé újmy specificky navrhnutým prostorem i nábytkem, který byl většinou barevně oddělen po podlažích“ (Barbora Zavadská).
Týkalo se hlavně velkých ústředen, které tvořily samostatné, komunikačně propojené technologické a provozně-technické budovy. Přední místo mezi nimi zaujímá královéhradecká ústředna postavená podle projektu Jiřího Eisenreicha, Jindřicha Malátka a Václava Aulického v letech 1977–1982. Oběma sekcím věnovali obzvlášť velkou pozornost, poněvadž komplex byl proponován do linie význačných městských staveb rozprostírajících se podél levého břehu Labe. Vedle kontrastní barevnosti (přirozeného odstínu hliníku a červené) zde nejvýznamnější role hrají prostorové uspořádání a objemové členění. Konkrétně kaskádovitá skladba správní budovy křížového půdorysu a její negativní otisk přenesený na technologickou budovu. Díky tomu a výrazně skulpturalisticky tvarovaným schodišťovým věžím s hexagonálními koridory, se architektům podařilo vyvarovat jisté fádnosti, které tu kvůli obřím kompaktním objemům čelili.
Čtěte také
Invenci i mimořádnou schopnost utvářet unikátní stavby z typizovaných komponent potvrzuje také Aulického samostatná práce. Malá ústředna v Praze na Bílé hoře (1979–1982), jejíž modré těleso architekt rozčlenil rastrem vertikálních lamel a sítí vzduchotechnických rozvodů, které byly původně natřeny červenou barvou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Hedvika. Můžete mít mladší rodiče, než jste vy sami? Poslechněte si parodii Karla Poláčka!
-
Případy Sherlocka Holmese, otce Browna, slečny Marplové a dalších anglických detektivů
-
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Jak zachránit beznadějně zadlužené panství?
-
Stefan Zweig: Josef Fouché. Portrét jednoho bezpáteřního politika
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka