Fotky mě nutí zpracovat věci, které jsou mi nepříjemné, přiznává fotografka Bára Prášilová

Milimetrově přesná kompozice, humor – někdy černý, jindy jen trochu poťouchlý – a netuctová krása. To jsou tři základní vlastnosti fotografií Báry Prášilové. Její výrazný autorský rukopis, vycházející z práce s humorem a vysokých nároků na kompozici i finální provedení, jí pravidelně přihrává řadu zajímavých zakázek ze světa českých i zahraničních médií, módy anebo třeba divadla. Pro sezonu 2016–2017 například nafotila plakáty pro činohru Národního divadla.

„Bára je specifická v tom, že má silný nápad a je hrozně vtipná. Když jsem chtěl, aby to pro nás udělala ona, nemyslel jsem si v tu dobu na nikoho jiného na světě,“ ocenil v ArtCafé její kvality šéf činohry Daniel Špinar. Za sérii plakátů pro Národní divadlo pak Prášilová získala prestižní cenu v New Yorku.

Úskalí úspěchu

Úspěch přitom pro ni dlouho bylo něco, co si držela od těla. „Teď jako úspěch vnímám fakt, že jsem si z něj dovolila mít vědomou radost,“ říká. „Dřív jsem si myslela, že s každým dalším úspěchem na mě budou kladené vyšší nároky. A těch se nyní přestávám bát. Zjišťuju například, že nejlíp se vyspím před velkým focením.“

Ukázka práce Báry Prášilové|foto: Bára Prášilová

Nároky na sebe i ostatní, subjektivní vnímání krásy i celá řada nekomfortních situací – to všechno jsou momenty, které Báru vědomě i nevědomě ovlivňují. I proto se na jejích snímcích tak často objevují vlasy, spletené i rozpuštěné, z nichž má ve skutečnosti fóbii. „Při focením se řídím tím, co se odehrává se mnou a ve mně. Hodně to ovlivňuje, co ze mě formou fotek vychází. Štítím se i hadů, ale přirozeně mě napadají fotky, kde si musím s hadem poradit. Fotografie mě nutí, abych si zpracovala věci, které jsou mi nepříjemné,“ líčí. Terapie, jak sama přiznává, je jeden z vedlejších produktů její tvorby.

Fotografka, která se neobejde bez tužky a pily

Terapeutický je pro ni i nejnovější, na internetu nedávno zveřejněný projekt. Bára v něm zachytila tikot biologických hodin.

K výsledné, do červena laděné fotografii a krátkému videu přidala i sestřih, díky kterému mohou diváci zjistit, co všechno příprava jedné fotky v Bářině podání obnáší: skicování, řezání dřeva, lakování, šití rekvizit. Báru, rozený kutilský talent, přípravné fáze baví. Věnuje se jim už proto, aby je mohla spolu s fotkami vystavovat na autorských výstavách. Nejraději ze všeho ale svoje nápady skicuje. „Moment vymýšlení a kreslení je nepopsatelně skvělý,“ usmívá se.

Chtěla jsem to mít jako ve snu

Bára vystudovala Institut tvůrčí fotografie v Opavě a začínala s černobílou reportážní fotkou. Pak ale zjistila, že sbírat záběry na ulici a spoléhat na náhodu ji nenaplňuje. A začala své obrázky plánovat a aranžovat. „Byla jsem nespokojená s tím, že moje fotky nevypadají tak, jak jsem si je vysnila,“ popisuje. „A to doslova. Než jsem usnula, často mi běhaly dokonalé záběry v hlavě. A já byla zklamaná, že to v reálu takhle nevychází.“

Co by ale hned napoprvé vyjít mohlo, je autorská kniha, již Bára chystá pro italské nakladatelství s mezinárodní distribucí. Na všechny vlastní projekty včetně podkladů pro publikaci si dala uzávěrku do konce letošního roku. Pak její plány naberou zase jiné, ovšem jak jinak než pečlivě naplánované obrysy.

Poslechněte si celé ArtCafé, ve kterém Bára Prášilová mluvila také o kráse, (ne)příslušnosti ke skupině, o sociálních sítích nebo o tom, jakou profesi by si ráda zkusila. Hudbu vybíral Pavel Zelinka, který se zaměřil na hudebníky, kteří jsou současně fotografy, popř. mají k focení blízko.