Film Portrét dívky v plamenech je vizuálně silné, podvratné a palčivé milostné vzplanutí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu portrét Dívky v plamenech, režie Céline Sciamma

Mnohovrstevnatý francouzský snímek režisérky Céline Sciammy je jeden z vrcholů letošní evropské filmové produkce.

Děj mezinárodně oceněného snímku francouzské scenáristky a režisérky Céline Sciammy je zasazen do  poloviny 18. století na malý ostrov, kam přijíždí mladá malířka Marianne (Noémie Merlant) za pracovní zakázkou. Má namalovat portrét dcery bohaté hraběnky, který bude sloužit jako smlouva v domluveném manželství s milánským šlechticem. Heloise (Adéle Haenel) ale pro svůj portrét odmítá sedět modelem, aby sňatku zabránila. Marianne tak čeká nelehký úkol portrétovat Héloise tajně, bez jejího vědomí a po paměti. Mladé ženy se postupně sbližují i přes odlišný třídní původ. S dokončením portrétu se Marianne Héloise přizná, co byl její úkol. Héloise svůj portrét odmítne, ale k překvapení Marianne i své matky souhlasí s tím, že bude pózovat pro druhý, nový portrét.

Zakázaná láska a vzpomínka na ni

Jak samotný název filmu napovídá, vznik portrétního díla je základem pro dějový oblouk filmu, ale Sciamma ho používá jako východisko pro mnohovstevnaté, vizuálně, stavebně i referenčně detailně propracované subverzivní dílo, které zároveň přináší téměř palčivě fyzický prožitek milostného vzplanutí.

Céline Sciamma pro svůj příběh zvolila historické období, v němž bylo postavení žen téměř zcela podřízeno mužům, aby v něm vytvořila ženský mikrosvět, ze kterého jsou muži bezprostředně vyloučeni. Jejich přítomnost je ale citelná mimo něj ve formě omezení či povinnosti – ať je to domluvené manželství, nechtěné mateřství, nemožnost prosadit se v „mužském“ povolání jako je malířství. Hlavní hrdinky filmu jsou v trvalé interakci s touto patriarchální či heteronormativní společenskou normou a snímek je skrze ně narušuje, sice subtilně a po vrstvách, ale velmi důsledně. Portrét dívky v plamenech bych ale nechtěla označit nálepkou feministický či queer film, byla by mu byla příliš úzká. Jeho hlavní linii můžeme vnímat v melancholickém milostném příběhu, který se staví proti heteronormativním kategoriím, ale snímek především přináší mistrné filmové ztvárnění paměti, vzpomínky a skze pohledy budované intimity a citového vztahu.   

Z filmu portrét Dívky v plamenech, režie Céline Sciamma

Portrét, který přerůstá v milostný vztah

Portrét jako umělecké dílo dokáže zachytit podobu člověka v čase a zároveň se v něm odráží pohled umělce či umělkyně, osobní vnímání modelu. Sciammy snímek toto využívá na mnoha úrovních, včetně toho, že malířská práce na portrétu představuje časový rámec děje. Po příjezdu na ostrov Marianne maluje první portrét Héloise po paměti. Během procházek po pláži postupně objevuje její tvář se všemi detaily, pohledem proniká blíže k Héloisině osobnosti. K Héloise se snímek přibližuje postupně, jako by její postava pomalu vystupovala z bílého plátna skrze fragmenty, linie a detaily. Od zmínek v rozhovoru, přes sledování její postavy v běhu, odhalení části obličeje, před profil k anfasu. V kontrastu s tím, při tvorbě druhého portrétu již sedí Héloise modelem, její tvář je odhalená, dostupná a tím se mění i vzájemný vztah obou žen – zatímco v první části šlo především o to vidět, druhá část je o vzájemném pohledu, vidět i být viděn. Skrze tlumený, ale velmi přesný herecký projev budují Noémie Merlant a Adéle Haenel vzájemné napětí a touhu, která přeroste v milostný vztah.

Z filmu portrét Dívky v plamenech, režie Céline Sciamma

Orfeus a Eurydika

Vzpomínky a konzervace dějů v lidské mysli, podobně jako na malířském plátně, jsou také nedílnou součástí filmu. Hlavní část děje je vyprávěna ve flashbacku, jako Mariannina subjektivní vzpomínka, do které se přeneseme obrazem Héloise v noční krajině – Portrétem dívky v plamenech. Dny, které Marianne stráví s Héloise na ostrově, jsou odsouzeny k tomu existovat jen ve vzpomínkách jich dvou, z pohledu zbytku společnosti zůstane jejich vztah neviditelný. Sciamma ve snímku pracuje i se symbolikou mýtu o Orfeovi a Eurydice.  Pěvec Orfeus dostal příležitost vyvést svou milovanou Eurydiku z podsvětí za jediné podmínky – nesměl se ohlédnout, dokud nebudou oba na světle světa. Ze strachu, zda Eurydika nepadá únavou, ale nevydržel, a za sebou už viděl jen její stín. Héloise Marianne v návaznosti na tuto báji při odjezdu z ostrova vyzve, aby se ohlédla a nechala jí upadnout do zapomnění. Marianne proti tomu Héloise prosí, aby ničeho nelitovala a místo toho na ni vzpomínala.  

Portrét dívky v plamenech by bylo možné analyzovat skrze queer čtení, samostatnou kapitolu představuje feministická revize dějin (umění) a zcela jistě herectví, protože Céline Sciamma vytvořila svým filmem jedinečný portrét své dlouholeté múzy Adéle Haenel. Ať již ke snímku ale budeme přistupovat jakoukoliv optikou, bez pochyby obstojí jako suverénní, realizačně precizní a divácky bezbřeze slastné dílo a jeden z vrcholů letošní francouzské, ale i celkově evropské filmové produkce.

Spustit audio
autor: Jana Čížkovská

Odebírat podcast

Související