Celý život miluju filmy, které mě nenávidí, říká režisérka filmu Portrét dívky v plamenech

Céline Sciamma vystudovala francouzskou literaturu a paralelně i filmovou režii. Jako scenáristka je podepsána filmem Andrého Téchiného V sedmnácti či animovaném počinu Můj život cuketky. Pozornost vzbudila už svým celovečerním debutem Akvabely, po kterém následovaly filmy Klukanda (Tomboy, 2011) a Holčičí parta (Bande de filles, 2014).

Čtěte také

Film Portrét dívky v plamenech je vizuálně silné, podvratné a palčivé milostné vzplanutí

Její letošní novinka Portrét dívky v plamenech získala cenu za scénář na festivalu v Cannes, kde také vznikl následující rozhovor. Celý si ho můžete poslechnout v záznamu pořadu Reflexe, kde ho doprovází i rozhovor s herečkou Adèle Haenel. Část interview vám nabízíme i v textové podobě.

Váš film nám umožňuje sledovat přátelství mezi ženami bez přítomnosti mužského úhlu pohledu. Mužské postavy jste z filmu prakticky vyloučila…

Jako žena jsem celý život milovala filmy, které mě nenáviděly. Tolik můžu říct k ženskému úhlu pohledu. Lidé mě při mluvení o ženském úhlu pohledu podezírají z nějaké politické agendy. Jako kdyby mužské filmy nebyly politické. Jsou, ale prostě jsou jen obvykle spokojené se stavem věcí, se statutem quo. Co se týče mužského nebo ženského pohledu, mám pocit, že to nevnímáme ze správného úhlu. Jako kdybychom my ženy dělaly něco speciálně ženského. Podle mě je to naopak. Jako žena pracuji v heterosexuálním průmyslu a v představivosti, které dominují muži. Ale umím si to užít, protože jsem schopna se ztotožnit s kýmkoli. Dovedu se filmy z tohoto světa nadchnout, protože jsem v nich vyrůstala.

Logo|foto:Český rozhlas

Rozdíly mezi muži a ženami se projevují zejména v tom, jaký dostaneme rozpočet na natáčení a na propagaci a jak moc se o nás mluví. Tam bychom měly ještě zabojovat.

Řekněte nám prosím, jak jste pracovala se zvukem, protože ve filmu není takřka žádná doprovodná hudba. A když se konečně hudba ozve, spustí to explozi emocí. 

Rozhodla jsem se tak velmi záhy. Když jsem si řekla, že natočím milostný příběh bez hudby, tak to znělo dost děsivě. Člověk se musí takto rozhodnout už při psaní scénáře, protože film musí být hudební, i když v něm žádná hudba není. Jde o rytmus, o choreografii těl a o jejich kroky. Musí to být rytmické i bez hudby. Byla jsem posedlá i rytmem samotného psaní. Řešila jsem rytmus každé scény a chtěla jsem přesně dodržovat třeba počet kroků, kterými se k sobě postavy přibližují.

Nešlo mi ale jen o to natočit film bez hudby. Chtěla jsem zrekonstruovat tehdejší dobu. Protože ten film je o umění, sleduje umělkyni při práci. Dokonce několik umělkyň. Zároveň se soustředí na to, jakou roli hraje umění v našem životě. Tehdy nebylo umění ani literatura dostupné. Chtěla jsem tento stav navodit i divákům. Takže když se ozve hudba, tak je to něco. Film je o tom, jakou nám umění poskytuje útěchu a jak nás láska přivádí k umění. Toho se právě týkají ty dvě chvíle, kdy se ve filmu ozve hudba.

Myslím, že je to také film o tom, jak pohled mění toho, kdo se dívá, i toho, na koho se díváme.

Ano. Myslím, že můj film je zcela průhledný a neskrývá žádná tajemství. Pokusila jsem se do něj vložit co nejvíce myšlenek. Ale zároveň jsem se musela u každé situace správně rozhodnout, aby to zůstalo i zábavné. Myšlenka, že náš pohled mění nás i toho, na koho se díváme, zní sice teoreticky, ale přitom tomu tak skutečně je.

Přemýšlím nad symbolikou ohně v Portrétu dívky v plamenech. Jsou s ním spojené například čarodějnice. Nevím, jestli jste je také měla na mysli, nebo šlo jenom o vnitřní oheň postavy?

Ano, ve filmu je scéna jakéhosi ženského večírku, která by mohla být vnímána jako „slet čarodějnic“, ale tak se ženy vždy scházely, aby mohly sdílet své znalosti. Byly tam lékařky, porodní báby, kamarádky, popíjely a venku byla zima, tak si rozdělaly oheň!

Z filmu portrét Dívky v plamenech, režie Céline Sciamma|foto:Artcam Films

Mohla byste nám říct něco o tom, co pro vás znamená Orfeus a jak jste jeho příběh interpretovala? Protože to ve filmu hraje klíčovou roli.

Abych byla upřímná, tak až teď si uvědomuji, jak je to důležité. A přitom při psaní mě to napadlo až jako úplně poslední věc. Přišlo to jako osvícení. Přemýšlela jsem stejně jako postavy ve filmu. Orfeus se totiž rozhodl jako básník, ne jako milenec, protože si vybral vzpomínku na svou milou. Napadlo mě to otočit, pak se mi o tom zdálo, a tak jsem si řekla, že to dám do filmu. A byl to poslední kámen, který jsem hledala opravdu dlouho, protože se mi o filmu hodně zdálo, než jsem ho začala psát. Myslela jsem na něj dva, tři roky, aniž bych napsala jediné slovo. Snažila jsem se ho postupně budovat a hledat tu správnou rovnováhu mezi dvěma věcmi, které jsem toužila udělat: Jednak zobrazit pomocí filmového nástroje příběh narůstající lásky i frustrace spojené s tím, jak dlouho to trvá, a pak konečný souhlas obou stran. A zadruhé zobrazit vzpomínku na milostný příběh, na filozofii lásky. A Orfeus přišel a svázal tyto dvě myšlenky dohromady.

Opíráte se při natáčení hodně o svou osobní zkušenost? Zvlášť v tomto filmu vládne velmi silné napětí a vyznívá to dost osobně.

Ano, máte pravdu, je to osobní. Je to můj nejintimnější film, hlavně proto, že se týká přítomnosti a věnuje se mládí. Je to můj první film o dospělých pocitech a o věcech, které prožíváme. Je to asi můj nejosobnější film, protože je nejvíce aktuální.